Druhý den opravdu zavolala.
Na minutu a čtyřicet sekund.
Z nemocnice mě vyzvedla sousedka z třetího patra.
Sama mi objednala taxi a pomohla mi odnést tašku až do bytu.
Večer se vrátila. Tentokrát přinesla malý hrnec horkého kuřecího vývaru.
„Jezte, paní Lído, ať naberete sílu. A nezapomeňte na léky na tlak. Připevnila jsem vám na lednici rozpis, všechno tam máte napsané.“
Toho večera jsem dlouho seděla u kuchyňského stolu před talířem vývaru.
Poprvé po mnoha letech jsem si dovolila položit otázku, před kterou jsem vždycky uhýbala.
Co vlastně dělám?
Koho se snažím chránit?
Sebe, starou ženu, pro kterou je stále obtížnější vystoupat do pátého patra?
Nebo dva dospělé, zdravé lidi, kteří bydlí zadarmo v mém bytě, ale nedokážou si najít ani pár hodin, aby mi pomohli s těmi nejzákladnějšími věcmi?
O týden později jsem se vydala ke Kláře znovu.
Tentokrát jsem ji předem upozornila.
Otevřela mi, jako obvykle mě políbila na tvář a nabídla mi čaj.
Petr vyšel také pozdravit.
Sedla jsem si v kuchyni na starou stoličku.
Na tu, kterou kdysi Karel vynesl na balkon.
„Nebudu vás zdržovat,“ začala jsem. „Prosím, abyste byt uvolnili do prvního září. Už mám nové nájemníky. Jsou ochotni platit deset tisíc měsíčně.“
Klára postavila šálek na stůl tak prudce, že se čaj rozlil.
„Mami, vůbec chápeš, co říkáš?! Kam máme jít?“
„Tam, kam musejí všichni ostatní, kdo nemají vlastní bydlení. Hledat si pronájem.“
„To nás trestáš za to, že jsme za tebou nepřišli do nemocnice?“ ozval se Petr.
„Ne, Petře. Tohle není pomsta. Jen jsem se po dlouhé době podívala na svůj život bez výmluv. Čtyři dny jsem ležela v nemocnici sama. Z ulice mě zvedali úplně cizí lidé. Domů mě odvezla sousedka. A jestli zůstanu sama i ve chvíli, kdy mi bude nejhůř, pak chci alespoň prožít stáří důstojně a nepočítat každou korunu do další penze.“
„Mami, jak to můžeš říct? Vždyť jsme rodina!“
„Právě proto vám dávám na výběr, Kláro. Chcete v bytě zůstat? Plaťte nájem jako všichni ostatní. Můžu vám dát i slevu. Ale bydlení zadarmo skončilo.“
„Deset tisíc? Kde bychom na to vzali?“
„A myslíš, že já žiju z čeho? Z jedné penze.“
Po těch slovech oba vybuchli.
Klára plakala a obviňovala mě, že nemám srdce.
Petr nervózně přecházel po kuchyni a opakoval, že jsem ve stáří úplně přišla o rozum.
Vyslechla jsem je bez křiku.
Dopila jsem vychladlý čaj.
Potom jsem vstala a odjela domů.
V srpnu se přestěhovali do malé jednopokojové garsonky na okraji města.
Klára předala klíče sousedce.
Sama se se mnou ani nepřišla rozloučit.
Od té doby spolu téměř nemluvíme.
Když jí zavolám, odpovídá krátce a chladně, jako bych ji rušila od něčeho nesmírně důležitého.
Nedávno jsem to už nevydržela a řekla jí:
„Klárko, závěť jsem zatím nesepsala. Jestli ale náš vztah zůstane takový jako teď, zajdu k notáři a byt odkážu člověku, který při mně opravdu bude. Tomu, kdo mi přinese léky, až onemocním, a přijde mi pomoct, když se mi udělá zle.“
„Ty chceš naše bydlení dát někomu cizímu?! Táta by ti to nikdy neodpustil!“
„Dceruško, tvůj otec ten byt kupoval s jediným snem. Chtěl, abychom jednou seděli na balkoně a pili spolu kávu. Nepracoval tolik let proto, abych ve stáří ležela sama v nemocnici u dveří a čekala, jestli se objeví někdo z rodiny.“
Klára rozhovor okamžitě ukončila.
Noví nájemníci jsou přitom opravdu skvělí lidé.
Mladý lékař se svou ženou.
Už během prvního měsíce nechali vyměnit kapající kohoutek a na balkon postavili krásný květináč s rozkvetlými petúniemi.
Ani jsem je o to neprosila.
Doma ve skříni stále schovávám starou krabici od bot.
Uvnitř je dětský obrázek, který mi Klára kdysi nakreslila a moje maminka nám ho poslala do Polska.
Na papíře jsou dvě postavy vedle autobusu.
Nahoře stojí křivými dětskými písmeny:
„MAMINKO A TATÍNKU, VRAŤTE SE BRZY.“
Občas obrázek vyndám, rozložím zažloutlý list a dlouho na něj hledím.
Chci totiž věřit, že někde hluboko v mé dospělé dceři pořád žije ta malá holčička v zelené bundě.
Ta, která kdysi běžela za autobusem, protože se bála, že ztratí maminku a tatínka.
Jen už nevím, jak se k ní dostat.
A stále častěji přemýšlím, zda mateřská láska znamená pouze bez konce dávat, nebo také včas naučit vlastní dítě vážit si péče, kterou dostává od druhého člověka.
Řekněte mi upřímně: udělala jsem správně, když jsem dceru požádala, aby byt uvolnila? Nebo musí matka obětovat úplně všechno až do posledního, nic nechtít a nic neočekávat, i když nakonec zůstane úplně sama?