Domů se vraceli stejným vlakem.
Asi hodinu před odjezdem Petr přišel k pokladně a vyměnil svůj lístek.
Nové místo měl v devátém vagónu.
Na boční lavici naproti Aleně.
Poprvé za dvacet let sám změnil společné plány, aniž by si vyžádal něčí svolení.
Matce to oznámil až na nástupišti.
Marie zůstala ve třetím vagónu.
Na spodním lůžku.
Měla celé kupé posluchačů, kterým mohla podrobně vyprávět o snaše, jež všem pokazila rodinnou dovolenou.
Alena s Petrem spolu téměř nemluvili.
Petr spal.
Alena hleděla z okna na mokrá pole, která pomalu ubíhala kolem.
Někde poblíž Ternopilu se Petr probudil.
Všiml si, že Alenu bolí ztuhlý krk.
Beze slova si svlékl bundu, sroloval ji a opatrně jí ji podložil pod hlavu.
Alena nic neřekla.
Bundou však nepohnula.
Uplynuly dva týdny.
Marie dál známým vyprávěla, že celou dovolenou beznadějně zničila Alena.
Tvrdila, že snacha naschvál bydlela v jiném hotelu a bezmyšlenkovitě utrácela rodinné peníze.
Na to, že lístek pro ni byl koupen bez Alenina vědomí, si tchyně vzpomenout nechtěla.
Jednoho dne zavolala Petrova sestra Barbora.
Prý se jen chtěla zeptat, jak se měli.
Nejdřív si vyslechla matku.
Potom mluvila s Alenou.
A poprvé v životě začala pochybovat o matčině verzi událostí.
„Aleno, řekni mi upřímně — je pravda, že jste měli jet sami a maminka se bez tvého souhlasu stala třetí osobou v pokoji?“
„Je.“
Barbora na chvíli zmlkla.
„No to snad není možné…“
Od té doby začala Aleně volat přímo.
Už ne přes matku.
Petr byl po návratu nezvykle zamlklý.
O pokaženém výročí už nemluvil.
Zřejmě konečně pochopil, že oslava naplánovaná pro dva buď zůstane oslavou pro dva, nebo ztratí celý svůj smysl.
V polovině října se Alena vrátila z noční služby.
V předsíni si sundala bundu.
Vešla do kuchyně.
A náhle si všimla nového kalendáře na lednici.
Byl úplně stejný jako ten předchozí.
A písmo na něm patřilo stejnému člověku.
Nahoře stálo velkými písmeny:
„BEREHOVO.“
Dole bylo napsáno:
„Zbývá 337 dní.“
Alena před lednicí dlouho stála.
Ani si nesundala boty.
Potom vytáhla z police kartonové desky s nápisem „Zakarpatí“.
Otevřela je.
Tentokrát do nich pečlivě založila fotografii jiného pokoje s balkonem.
Toho, který si teprve vyberou společně.
Desky pak vrátila zpátky na místo.
Ne však na horní skříň, kam dřív schovávala své sny, aby nikomu nepřekážely.
Položila je na obyčejnou polici.
Na dosah ruky.
Aby je měla stále před očima.
Pokoj zarezervuje sama.
Dvoulůžkový.
A rozhodně s balkonem.
Přesně pro dva.