— Ne. Samozřejmě, že není.
Až v tu chvíli se jí začaly třást ruce.
Posadila se. Klára k ní přišla a objala ji.
Markéta neplakala.
Nedokázala to.
V hlavě jí stále kroužila jediná otázka:
Jak dlouho už žil se mnou, zatímco budoucnost plánoval s někým jiným?
Odpověď přišla v noci.
Ve tři hodiny ráno Markétu probudilo tiché kovové cvaknutí.
Vyšla do chodby.
Dveře bytu byly otevřené.
Petr stál u televizoru. Na podlaze vedle něj ležel šroubovák.
— Co to děláš?
Leknutím sebou trhl.
— Beru si svoje věci.
— Ve tři ráno?
— Abychom přes den nemuseli dělat divadlo.
— Jak ohleduplné.
— Markéto, ten televizor je můj.
— Proč?
— Já jsem ho vybíral.
Chvíli jí trvalo, než pochopila, že to myslí vážně.
— Petře, vybrat televizor a zaplatit televizor jsou dvě odlišné věci.
— Byli jsme manželé!
— Právě. Byli.
Podrážděně odhodil šroubovák na skříňku.
V tom okamžiku vyšla z pokoje Klára s telefonem v ruce.
— Ty to natáčíš? — vyjel na ni Petr.
— Ano.
— Vypni to!
— Nemusíš, — řekla Markéta. — Klidně natáčej.
— Zbláznily jste se?
— V noci se snažíš odnést vybavení z bytu ženy, které jsi včera oznámil, že odcházíš za milenkou. Myslím, že video se nám může hodit.
Petr zbledl.
— Neříkej jí milenka.
Markéta se zarazila.
— Tohle tě urazilo?
Petr popadl bundu.
— Zítra přijedu s právníkem.
— Přijeď.
— A odvezu si všechno, na co mám právo.
— Přesně to chci.
Ráno Markéta sama zavolala advokátovi.
Ne proto, že by chtěla nechat Petra jen s jedním kartáčkem na zuby.
Potřebovala něco jiného.
Potřebovala pochopit skutečnost.
Ne jeho verzi.
Ne vlastní zranění.
Dokumenty.
Fakta.
Čísla.
Advokát Jan Novotný si všechno pečlivě prošel.
— Část majetku bude nutné posuzovat jednotlivě, — řekl. — Nespoléhejte na to, že účtenka vystavená na vaše jméno automaticky všechno vyřeší. Manželství je manželství. Ale původ peněz, majetek získaný před svatbou i jednotlivé platby budou důležité. Hlavně teď nic nepředávejte a nic nepodepisujte v emocích.
Markéta přikývla.
— A když přijede odvézt spotřebiče?
— Ať nejprve sepíše, co považuje za své. Potom se tím budeme zabývat.
Markéta vyšla ven.
Poprvé od předchozího večera se pořádně nadechla.
Pravda nebyla tak jednoduchá, jak by si přála.
Nestačilo lusknout prsty a prohlásit:
„Tohle je moje.“
Právě proto se však cítila klidnější.
Nemusela se mstít.
Musela jen přestat dovolovat Petrovi, aby si pravidla určoval sám.
Večer opravdu přijel.
A nebyl sám.
S ním přišla Veronika.
Markéta je zahlédla z okna.
Mladá žena kolem pětatřiceti let, ve světlém kabátu, vedle obrovského prázdného auta s otevřeným kufrem.
Markéta se dokonce zasmála.
Klára přistoupila k oknu.
— Ona si opravdu přijela pro nábytek?
— Vypadá to tak.
Ozval se zvonek.
Markéta otevřela dveře.
Petr stál vpředu.
— Přijel jsem si pro svoje věci.
— Máš seznam?
— Jaký seznam?
— Toho, co považuješ za své.
— Vypadám snad jako stěhovák?
— Tak nic odvážet nebudeme.
Veronika udělala krok dopředu.
— Promiňte, nechci se do toho plést…
Markéta se na ni podívala.
— Tak se do toho nepleťte.
Žena zmlkla.
Petr procedil mezi zuby:
— Televizor, kávovar, hudební aparatura, část nábytku a moje osobní věci.
— Osobní věci si můžeš vzít hned.
— A zbytek?
— Až naši právníci určí, komu co patří.
Veronika se zamračila.
— Petře, říkal jsi, že už je všechno vyřešené.
V předsíni nastalo ticho.
Markéta obrátila pohled k manželovi.
— Co přesně je vyřešené?
— Nic.
— Říkal jsi, že se byt prodá, — pokračovala Veronika. — Že po rozvodu budeme mít peníze na první splátku domu.
Petr zavřel oči.
Markéta necítila bolest.
Jen únavu.
Teprve teď pochopila, do jaké míry už Petr rozdělil její život. Ještě ani neodešel a už z něj financoval svou budoucnost.
— Řekl vám, že se byt prodá?
Veronika zmlkla.
— Petře…
— Veroniko, počkej v autě.
— Ne. Chci tomu rozumět.
Markéta se opřela o zárubeň.
— Slíbil vám také auto?
Výraz ve Veroničině tváři řekl všechno.
— Petře…
— Dost! — vybuchl.
— Ano! Řekl jsem, že auto bude moje! A že byt je společný! Protože to je pravda!
— Možná se při vypořádání skutečně bude přihlížet k části jeho hodnoty, — řekla Markéta klidně. — O tom rozhodnou odborníci.
Veronika se na něj podívala.
— Říkal jsi, že byt je celý tvůj.
Petr zůstal stát bez jediného slova.
Markéta ho neodhalila.
Sám si vytvořil dvě různé verze vlastního života.
Jednu pro manželku.
Druhou pro milenku.
A teď se obě setkaly v jediné předsíni.
Veronika se od něj pomalu odtáhla.
— Počkám v autě.
— Veroniko…
— Ne.
Odešla.
Markéta se podívala na Petra.
— To je zvláštní.
— Co?
— Odcházíš k ženě, které lžeš úplně stejně jako mně.
Chtěl něco říct.
Nedokázal to.
— Sbal si osobní věci.
Za čtyřicet minut Petr odjel.
Se dvěma kufry.
Bez televizoru.
Bez kávovaru.
Bez auta.
To nejzajímavější se však stalo až o týden později.
Zavolala Markétě tchyně.
— Markéto?
— Ano, paní Ivano.
— Mohla bych za tebou přijet?
Markétu to překvapilo. Než stačila odmítnout, žena už položila telefon.
O hodinu později seděla Ivana u ní v kuchyni.
Před ní chladl čaj.
— Vím, co si myslíš, — řekla.
— Tím si nejsem jistá.
— Myslíš, že jsem přišla syna bránit.