— A nepřišla jste?
Žena si povzdechla.
— Nejdřív jsem to v úmyslu měla.
Markéta mlčela.
— Petr mi vyprávěl, že ho chceš nechat úplně bez ničeho. Že byt je jeho. Auto je jeho. Že se mu mstíš.
— Chápu.
— Pak mi zavolala Veronika.
Markéta zvedla oči.
— Vám?
— Pohádali se.
Ivana se hořce usmála.
— Usoudila, že jsem součástí jeho pohádek o majetku.
— To je zajímavé.
— A také mě požádal, abych si vzala půjčku.
Markéta znehybněla.
— Proč?
— Chtěl peníze na nájem a nové auto. To staré už totiž slíbil Veronice.
Markéta zavřela oči.
— Proboha.
Ivana se na ni zadívala.
— Špatně jsem ho vychovala.
— To neříkejte.
— Musím.
Narovnala ramena.
— Vždycky jsem mu opakovala: „Petře, hlavně se dobře zařiď.“ Asi to pochopil příliš doslova.
Markéta se po týdnu poprvé zasmála.
Dokonce i Ivana se usmála.
— Do vašeho rozvodu se plést nebudu, — řekla. — Jen jsem ti chtěla říct, abys mu z lítosti neustupovala.
Markéta na ni překvapeně pohlédla.
— Myslíte to vážně?
— Naprosto.
Dopila čaj a u dveří se ještě otočila.
— A ještě něco.
— Ano?
— Nedávej mu ten kávovar.
Markéta se rozesmála.
— Proč právě kávovar?
— Chtěla jsem mu ho dát k Vánocům. Pak jsem viděla cenu a rozmyslela si to.
Rozvod trval skoro sedm měsíců.
Žádné filmové vítězství se nekonalo.
Petr neodcházel od soudu v ponožkách.
V některých věcech musela Markéta ustoupit.
V jiných ustoupil Petr.
Auto nakonec prodali a peníze rozdělili.
U bytu uzavřeli dohodu, v níž se zohlednil původ části prostředků.
Některé spotřebiče Petr dostal.
Většina nábytku zůstala Markétě.
Veronika zmizela z jeho života ještě před koncem rozvodu.
Klára se jednou zeptala:
— Je ti ho líto?
Markéta se zamyslela.
— Trochu.
— Po tom všem?
— Víš, člověk nemusí chtít někoho zpátky a přesto ho může litovat. Petr tolik let budoval obraz úspěšného muže, až mu sám uvěřil.
Na jaře byl rozvod konečně uzavřen.
Markéta přišla domů a odemkla dveře.
Uvnitř panovalo ticho.
Klára se mezitím přestěhovala na kolej, ale o víkendech často přijížděla.
V kuchyni stál ten stejný kávovar.
Markéta stiskla tlačítko.
Přístroj se rozezněl.
Vzpomněla si na noc, kdy ho Petr tahal ke dveřím, a najednou se rozesmála.
O několik dní později se rozhodla udělat něco, co odkládala téměř deset let.
Přemalovat ložnici.
Petr vždycky říkával:
— Šedobéžová působí draze.
Markéta šedobéžovou nesnášela.
Vybrala si sytou zelenou.
Malíř se zeptal:
— Nebude to příliš tmavé?
— Ať je.
Když byla práce hotová, Markéta vstoupila do pokoje a pochopila, že byt poprvé nepůsobí jen „vkusně“.
Poprvé vypadal jako její.
Uplynulo osm měsíců.
Jednoho večera zazvonil zvonek.
Na chodbě stál Petr.
Bez kufru.
Bez sebejistého úsměvu.
— Ahoj.
— Ahoj.
— Můžeme si promluvit?
Markéta vyšla na chodbu, ale dveře nechala téměř zavřené.
Petr si toho všiml.
— Nebudu tu dlouho.
— Dobře.
— Slyšel jsem, že jsi opravovala byt.
— Ano.
— Jakou barvu jsi zvolila?
— Zelenou.
Usmál se.
— Vždyť víš, že jsem vždycky říkal…
Zarazil se a zavrtěl hlavou.
— Promiň. Zvyk.
Markéta se na něj poprvé usmála bez hořkosti.
— Proč jsi přišel?
Petr sklopil pohled.
— Chtěl jsem ti vrátit jednu věc.
Vytáhl z kapsy malý klíč.
Starý klíč od bytu.
— Našel jsem ho v zimní bundě.
Markéta nastavila dlaň.
Petr do ní klíč položil.
Pořád však neodcházel.
— Veronika měla pravdu, — řekl najednou.
— V čem?
— V tom, že každému vyprávím jinou verzi sebe.
Markéta mlčela.
— Tobě jsem říkal, že všechno dělám pro rodinu. Jí jsem tvrdil, že všechno patří mně. Mamince jsem vykládal, že mě okrádáš. A sám sobě… sám sobě jsem namlouval, že si zasloužím lepší život.
Hořce se zasmál.
— Nakonec nebyla pravdivá ani jedna z těch verzí.
— To se stává.
— Jsi šťastná?
Markéta se zamyslela.
Dříve by odpověděla „ano“ jen proto, aby ho zranila.
Teď to nebylo potřeba.
— Je mi klidně.
Petr přikývl.
— To je asi ještě lepší.
Začal sestupovat po schodech.
— Petře.
Otočil se.
— Co je?
Markéta zvedla starý klíč.
— Zámky jsem vyměnila už před osmi měsíci.
Petr se podíval na klíč, potom na ni.
A najednou se zasmál.
Poprvé po dlouhé době ne zlomyslně.
— To dává smysl.
— Opatruj se.
— Ty také.
Odešel.
Markéta zavřela dveře.
Starý klíč uložila do zásuvky.
Nevyhodila ho.
Ne proto, že by si chtěla Petra připomínat.
Některé věci je zkrátka užitečné schovat jako důkaz, že dveře, které kdysi vypadaly věčné, se jednoho dne přestanou otevírat.
Uvařila si kávu.
Přešla do zelené ložnice a otevřela okno dokořán.
Z ulice voněl déšť a mokré stromy.
Na telefonu se objevila zpráva od Kláry:
„Jsi doma?“
Markéta odpověděla:
„Ano.“
Po vteřině přišla další zpráva:
„Sama?“
Markéta se rozhlédla po bytě.
Po oblíbeném křesle.
Po knihách.
Po zelených stěnách.
Po šálku kávy.
A napsala:
„Ne. Jsem sama se sebou.“
Položila telefon.
Kdysi si myslela, že nejhorší, co může od manžela slyšet, je věta: „Odcházím k jiné.“
Později pochopila, že mnohem horší je něco jiného.
Žít roky vedle člověka a pomalu, téměř nepozorovaně, opouštět samu sebe.
Petr si skutečně odnesl to, co mu patřilo.
Své věci.
Své chyby.
Svůj nový život.
Markétě zůstalo mnohem víc než byt, nábytek a kávovar.
Zůstala jí žena, kterou během let manželství téměř ztratila.
Zůstala jí ona sama.
A tu už Markéta nikomu odevzdat nehodlala.