Do nátlaku se téměř okamžitě zapojila také Vojtěchova matka Milena. Volala Veronice několikrát denně a plačtivě jí domlouvala:
— Verunko, jak se můžeš takhle chovat? Ten kluk prakticky přišel o matku, je ve stresu, a ty mu ještě odmítáš dát pokoj! Musí cítit, že je doma, že je tam mužem a pánem. A ty ho posíláš do nějaké komůrky. Jste s Vojtou dospělí, opravdu musíte spát v královské posteli? Ustup mu!
Nejbezohlednější chvíle však přišla, když se Veronika jednoho dne vrátila domů dřív než obvykle a našla Vojtěcha v šatně. Bezstarostně sundával její šaty z ramínek, mačkal je a cpal do levných vakuových pytlů.
— Co to děláš?! — vykřikla Veronika a vytrhla mu z rukou kašmírový kabát.
— Uvolňuju místo! — odsekl Vojtěch. — Matěj se stěhuje v sobotu. Má spoustu věcí, sportovní oblečení a krabice. Tvoje hadry můžou klidně ležet nahoře na skříni. Už dospěj a přestaň se třást nad tím svým harampádím!
Právě v tu chvíli Veronika pochopila, že nejde pouze o starost o syna. Vojtěch si počínal příliš sebejistě a drzě, jako by byt patřil jemu a ona v něm byla jen dočasným hostem. V jeho naléhání bylo něco podezřelého, nervózní spěch a skrytý důvod. Proč mu záleželo právě na hlavní ložnici? Proč odmítal slušný a světlý pokoj pro hosty?
Veronika byla analytička a zvykla si spoléhat na fakta, ne na emoce. Když do sebe jednotlivé části obrazu nezapadají, někde chybí důležitá informace. A ona se rozhodla ji najít.
Nebylo jí příjemné, co udělala potom, jenže situace už dávno překročila všechny hranice. Věděla, že Vojtěch občas pracuje na jejich společném počítači v obýváku a často se zapomene odhlásit ze svých účtů.
Ve čtvrtek večer, když odešel do posilovny, si Veronika sedla k počítači. Měla štěstí — manželův messenger zůstal otevřený. Do vyhledávání zadala jméno „Jana“. Po deseti minutách čtení zpráv se jí udělalo tak zle, že měla chuť okamžitě si umýt ruce.
Žádná smlouva v jiném městě neexistovala. Vojtěchova bývalá žena si jednoduše našla dobře zajištěného muže. Ten si ji chtěl vzít a odvézt do svého domu za městem, ale měl jednu zásadní podmínku: pod jeho střechou nesmí žít žádný cizí dospívající chlapec. Potřeboval klid a pohodlí.
Jana nechtěla o bohatého nápadníka přijít, a proto Vojtěchovi předložila ultimátum. Musí si Matěje vzít k sobě natrvalo. Z toho, co Veronika četla, bylo zřejmé, že se Vojtěch nejprve snažil odporovat. Psal, že má novou rodinu a vlastní plány. Jana však vytáhla svůj hlavní trumf.
„Vojto, nedráždi mě,“ napsala mu. „Výživné platíš jen z oficiální minimální mzdy, zatímco prémie a peníze za bokovky schováváš. Jestli si syna nevezmeš k sobě a nezajistíš mu pořádné, královské podmínky, půjdu na finanční úřad i k soudu. Vytáhnu všechny tvoje příjmy načerno a nezůstane ti ani koruna. A pamatuj: Matěj musí bydlet v nejlepším pokoji v bytě té tvojí současné dámy. Nedovolím, aby můj syn seděl v komůrce, zatímco se tahle fiflena vyvaluje na drahé matraci. Jestli ji nedokážeš donutit, je to tvůj problém.“
Vojtěchova odpověď byla trapně podlézavá:
„Janičko, jen se prosím nerozčiluj. Všechno zařídím. Veronika nikam neodejde, miluje mě a skousne to. Už jsem na ni začal tlačit kvůli ložnici. Matěj dostane hlavní pokoj, jak chceš. Časem zařídím, aby tu rozhodoval úplně o všem. Jen prosím nevytahuj soudy.“
Veronika seděla před monitorem a cítila, jak v ní všechno chladne.
Muž, se kterým žila, kterému věřila a s nímž plánovala budoucnost, byl zbabělec a pokrytec. Snažil se zachránit sebe, své zatajené příjmy a vlastní kůži tím, že obětoval její pohodlí, její domov i její nervy. Prakticky slíbil její ložnici bývalé ženě výměnou za její mlčení. A navíc plánoval, že Veroniku bude pomalu vytlačovat z jejího vlastního bytu a zavede v něm pravidla své původní rodiny.
Veronika bez jediného slova zkopírovala všechny snímky obrazovky, poslala si je na e-mail a vytiskla několik kopií. Neplakala. Místo slz se dostavil ledový, přesný a velmi promyšlený vztek.
Když se Vojtěch vrátil z posilovny, žádnou scénu mu nepřipravila. Klidně si lehla do své oblíbené ložnice a přesně věděla, že v sobotu, v den Matějova stěhování, všechno uvede na pravou míru. Na tento den se připravila opravdu důkladně.
Sobotní ráno začalo ve znamení zmatku. Vojtěch nervózně přecházel po bytě a pořád Veroniku popoháněl. Naléhal, aby si už konečně přenesla věci do pokoje pro hosty. Ona v klidu pila kávu a odpovídala, že se k tomu dostane později.
Kolem poledne někdo zazvonil. Za dveřmi stála celá delegace: Vojtěch s krabicemi v náručí, patnáctiletý Matěj s otráveným výrazem a k Veroničině naprostému překvapení také Jana. Bývalá manželka se zřejmě rozhodla osobně zkontrolovat, jak dobře bude její „chlapeček“ bydlet.
Jana vešla dovnitř, jako by už byla paní domu. S podpatky klapajícími po podlaze prošla obývákem a kriticky si prohlédla interiér.
— Rekonstrukce je tedy opravdu věc vkusu. Působí to tu poněkud ponuře. Vojto, kde je Matějův pokoj? Ukaž mu ho.
— Pojď, Jani, tady, — Vojtěch ochotně otevřel dveře do Veroničiny ložnice. — Podívej, jaký krásný pokoj. Je tu klimatizace i vlastní koupelna, Matějovi se tu bude bydlet dobře.