Matěj si bez dovolení lehl na postel přikrytou hedvábným přehozem. Ani si nesundal špinavé tenisky.
— Matrace je nějaká tvrdá, — zamračil se. — A kam si dám monitor? Všude jsou nějaké ženské lahvičky. Tati, tohle všechno odnes.
Veronika stála ve dveřích a mlčky přihlížela téměř absurdní scéně. Jana se k ní otočila a povýšeně povytáhla obočí.
— A vy tam jen tak stojíte? Vojta říkal, že šatnu uvolníte už včera. Můj syn má spoustu značkového oblečení a nemůže ho mít naházené v krabicích. Tak sebou pohněte, paní, nemáme v úmyslu čekat až do večera.
Vojtěch po Veronice vrhl provinilý pohled, ale vzápětí se znovu pokusil vystupovat jako hlava domácnosti.
— Niki, no tak. Vždyť jsem tě prosil. Sbal si kosmetiku a oblečení a uvolni místo. My dva teď budeme spát v jiném pokoji.
Veronika se pomalu odlepila od dveřního rámu, vstoupila do ložnice a došla k posteli. Prudkým pohybem shodila Matějovy nohy v zablácených teniskách z přehozu. Chlapec leknutím vyskočil.
— Hej, co to děláš?! — rozčílil se.
— Vstávej. A vypadni z mojí ložnice, — řekla Veronika tiše. V jejím hlase však zazněla taková tvrdost, že Matěj mimoděk ustoupil.
— Jak to mluvíš s dítětem?! — zaječela Jana a okamžitě se postavila před syna. — Vojto, ty to slyšíš?! Slíbil jsi, že tu Matěj bude bydlet!
— Nebude. Ani v téhle ložnici, ani v tomhle bytě, — obrátila se Veronika k Vojtěchovi. V ruce držela úhlednou složku, kterou vytáhla ze zásuvky toaletního stolku. Položila ji na postel. — Tady máš své dokumenty, Vojto. A také vytištěnou korespondenci.
Vojtěch složku nejistě otevřel. Jakmile spatřil snímky svých zpráv s Janou, zbledl.
— Co to sakra je… Ty ses mi hrabala v počítači?! — vydechl a jeho dosavadní sebejistota se v jediném okamžiku rozpadla.
— A to je jediné, co tě teď zajímá? — pousmála se Veronika bez špetky humoru. — Ne to, že jsi chtěl prodat moje pohodlí za své zatajené příjmy? Ne to, že jsi plánoval vytlačit mě z mého vlastního domova?
Potom se podívala na pobledlou Janu.
— A vy jste se také pořádně přepočítala. Váš nátlak na toho zbabělce zabral, ale v mém bytě fungovat nebude. Chtěla jste na nás odložit syna, abyste se mohla bezstarostně zařídit u nového bohatého muže? To je opravdu skvělý plán. Jenže královské podmínky pro vaše dítě za své peníze zajišťovat nebudu.
— Já ho zničím u soudu! Přivedu ho na mizinu! — ječela Jana a mávala rukama. — Bude se topit v dluzích!
— To už je vaše rodinná záležitost, — odvětila Veronika ledově. — Klidně ho zničte. Mimochodem, k těm výtiskům jsem přiložila i návrh podnětu na finanční úřad kvůli zatajeným příjmům pana Vojtěcha. Kdybyste si náhodou rozmyslela soud, pošlu ho tam sama. Čistě z principu.
Vojtěch si chytil hlavu oběma rukama. Teprve teď mu došlo, že jeho pohodlně vymyšlený plán se zhroutil jako domeček z karet.
— Niki… miláčku, vyslechni mě. Všechno ti vysvětlím. Byl jsem zoufalý… Jana na mě tlačila… Vždyť je to jen pokoj, my se přece milujeme! Hned je pošlu pryč!
— Nesnaž se to zachraňovat, — řekla Veronika a vytáhla z kapsy klíče od auta. — Tvoje věci už jsou sbalené. Dva kufry máš na chodbě a zbytek jsem poslala kurýrem k tvé matce. Vy tři máte pět minut na to, abyste opustili můj byt.
— Nemáš právo vyhodit mě na ulici! — Vojtěch se ji pokusil chytit za ruku, ale Veronika před ním s odporem ustoupila.
— Mám. Byt je můj. Ty tu nejsi nikdo. Čas běží. Jestli sami neodejdete, zavolám ochranku domu.
Veronika nikdy neviděla žalostnější podívanou než uspěchaný odchod rodiny svého téměř bývalého manžela. Vojtěch pobíhal sem a tam a upouštěl krabice, Jana ho na chodbě hlasitě proklínala a obviňovala z naprosté neschopnosti. Matěj pochopil, že ze slíbené luxusní ložnice s vlastní koupelnou nic nebude, a začal kňourat, že chce zpátky domů.
Když se vchodové dveře konečně zabouchly, Veronika otočila klíčem v zámku. Bytem se rozlilo nádherné, čisté ticho.
Vešla do své ložnice, otevřela okno a vpustila dovnitř čerstvý vzduch. Potom sundala povlečení, na kterém před chvílí seděl nezvaný host v botách. Nalila si sklenku drahého vína a usadila se do křesla u panoramatického okna.
Rozvod proběhl poměrně rychle. Vojtěch se jí snažil volat, posílal květiny, psal dlouhé zprávy a prosil ji, aby mu odpustila „hloupou chybu“. Veronika ho však zablokovala úplně všude. Později se k ní doneslo, že Jana na něj skutečně podala žalobu a Vojtěch nyní bydlí v levném podnájmu na okraji města. Významnou část svých zatajených příjmů odevzdává na výživné, dluhy a pokuty. Janin nový partner po odhalení skandálu a zjištění, že v celé situaci figuruje problémový dospívající chlapec, podle očekávání zmizel z jejího života.
Veronika mezitím proměnila pokoj pro hosty v luxusní pracovnu, o které dlouho snila. Konečně pochopila jednoduchou, ale zásadní věc: nikdo nemá právo požadovat, abys na vlastním území přinášela oběti a ustupovala kvůli jeho pohodlí. Osobní hranice nejsou čára, kterou lze posouvat podle cizích požadavků. Jsou pevnou zdí. A když se ji někdo pokusí prorazit drzostí, nejlepší odpovědí není ustoupit, ale ukázat mu, kde jsou dveře.