„Uvidíme,“ odpověděla Klára klidně. „Pro mě je nejdůležitější, aby systém fungoval.“
Když Veronika odešla, Klára si dovolila dlouze vydechnout.
Věděla, že pro většinu lidí z oddělení je zatím cizí.
Ten pocit jí byl až příliš známý.
Ještě nedávno se tak cítila doma.
Teď i v práci.
Večer ji bolela hlava. Vyšla z budovy a zhluboka se nadechla studeného říjnového vzduchu.
Podzim se chýlil ke konci. Mokré listí se lepilo k chodníkům a světla lamp se odrážela v tmavých kalužích.
Telefon zavibroval.
Na displeji se objevilo Ondřejovo jméno.
Nezvedla to.
Ať chvíli počká.
Na rozhovor s ním bylo ještě příliš brzy.
Místo cesty k metru se rozhodla jít pěšky. Pomalu, bez spěchu.
Míjela malé obchody, kavárny a jasně osvětlené výlohy s podzimními slevami. Lidé pospíchali domů, nesli tašky, povídali si, někdo se hlasitě smál.
Uvnitř však cítila nezvyklou prázdnotu.
A zároveň ticho.
Večer doma — pokud se ten pronajatý jednopokojový byt ještě vůbec dal nazývat opravdovým domovem — postavila vodu na čaj a posadila se k oknu.
Kuchyň byla maličká.
Na parapetu stály dva kaktusy, které si koupila před několika dny jen proto, že chtěla mít nablízku něco živého.
Telefon se znovu rozsvítil.
Přišla zpráva od Ondřeje:
„Máma se ptá, kdy dostaneš výplatu. Musí zaplatit topení.“
Klára několik vteřin hleděla na obrazovku.
Potom zprávu smazala.
Neodpověděla.
Další dny jí zaplnila práce od rána do večera.
Do kanceláře chodila dřív než většina kolegů a odcházela téměř poslední. Procházela tabulky, vytahovala staré zprávy, upravovala šablony dopisů klientům a kontrolovala dokumenty.
V pondělí si ji generální ředitel zavolal.
„Kláro, vidím, že ses do toho pustila vážně. To je dobře. Jen na lidi příliš netlač, ano? Po odchodu Pavla jsou i tak nervózní.“
„Rozumím,“ přikývla.
„A hlavně se nesnaž během prvních dnů převrátit všechno vzhůru nohama. Nejdřív pozoruj. Zjisti, kdo co umí a na koho je spoleh. Teprve potom dělej rozhodnutí.“
Klára souhlasila.
Zároveň ale věděla, že na dlouhé rozkoukávání nemá čas.
Klienti.
Termíny.
Výkazy.
Zpožděné úkoly.
Problémy se objevily téměř současně.
První dva týdny si pořádně nesedla ani k obědu.
Káva.
Sendviče z automatu.
Občas něco snědla cestou mezi dvěma schůzkami.
Veronika za ní mezitím chodila stále častěji se svými „užitečnými radami“.
„S tímhle dodavatelem mluv raději mírně. Nemá rád, když na něj někdo tlačí.“
„Té klientce se zatím vyhni. Pavlovi věřila, ale tobě ještě ne.“
„Tu rozesílku bych celou předělala. Jestli ji ale chceš nechat takhle, klidně. Stejně se k mojí verzi nejspíš později vrátíš.“
Říct, že Kláru její chování rozčilovalo, by bylo slabé.
Zatím se však držela.
Zatím.
Jednoho večera zůstaly v kanceláři samy. Veronika se najednou zeptala:
„Je pravda, že ti tu funkci nabídli po osobním rozhovoru s Petrem Novákem?“
Klára zvedla oči od notebooku.
„Odkud to víš?“
„Lidé si povídají.“
„Drby obvykle zajímají hlavně ty, kterým chybějí fakta,“ poznamenala Klára suše a znovu sklopila oči k dokumentům.
„Neurážej se. Jen jsem se zeptala,“ řekla Veronika s předstíranou nevinností. „Jen mi přijde trochu zvláštní, že vybrali právě tebe. Kandidátů přece bylo víc.“
„Přesto vybrali mě,“ odpověděla Klára klidně. „Nejspíš k tomu měli důvod.“
Veronika se sotva znatelně usmála.
„Možná. Jenže tady se rozhodnutí neřídí vždycky výsledky. Někdy záleží na… osobních sympatiích.“
Klára pomalu zaklapla notebook.
„Veroniko, jestli chceš říct něco konkrétního, řekni to přímo.“
„Nic konkrétního říkat nechci,“ pokrčila rameny. „Jen přemýšlím nahlas. Nevšímej si toho.“
Klára mlčela.
A právě tehdy si poprvé uvědomila, jak podobné jsou její problémy doma a boj v práci.
Měnily se pouze tváře.
O víkendu zavolala její matka.
Její skutečná matka.
Ne Ondřejova.
„Holčičko, ty ses úplně ztratila,“ ozval se z telefonu vřelý známý hlas. „Volám ti pořád a ty jsi stále zaneprázdněná.“
„Práce, mami. Nová pozice. Všechno se na mě sesypalo najednou.“
„Aspoň se nenudíš,“ zasmála se matka. „Jen se hlavně nepřepínej. A neposlouchej nikoho, kdo ti bude tvrdit, že to nezvládneš.“
Klára ji poslouchala a cítila, jak se jí v hrdle tvoří knedlík.
Kolikrát za poslední roky toužila slyšet úplně obyčejná slova:
„Věřím ti.“
Od Ondřeje se jich nikdy nedočkala.
Teď je slyšela od matky.
A najednou jí to stačilo.
Po skončení hovoru si Klára sedla na pohovku a chvíli jen nehybně hleděla před sebe.
Myšlenky se znovu vracely k práci. K lidem. K tomu, jak snadno se vztahy rozpadají, když z nich zmizí důvěra.
A také k tomu, jak těžké je začít znovu, když člověk zůstane téměř sám.
V pondělí se na společné poradě odehrál první skutečný střet.
Veronika Kláru přerušila uprostřed prezentace.
„Kláro, promiň, ale přehlížíš, že rozpočet na reklamu pro čtvrté čtvrtletí už byl rozdělený. Když teď změníme kanály propagace, překročíme plán.“
„S tím počítám,“ odpověděla Klára pokojně. „Původní rozpočet byl sestavený na základě chybných údajů. Náklady jsem přepočítala podle skutečnosti.“
„A kdo to schválil?“ zeptala se Veronika ostře.
„Já.“
„Bez porady s celým oddělením?“