„Vedoucí má právo rozhodovat,“ řekla Klára pevně. „Pokud máš námitky, probereme je po poradě.“
Místností se rozhostilo ticho.
Petr Novák se lehce usmál.
Bylo to téměř neznatelné, ale Klára si toho všimla.
Po poradě ji Veronika dohnala u výtahu.
„Chceš všem ukázat, jak jsi teď odvážná? Dávej si pozor. Tady tě za takové chování mohou rychle roznést.“
Klára se jí podívala přímo do očí.
„Tak ať to zkusí. Už jsem se naučila hodně věcí.“
Večer jí přišla další zpráva od Ondřeje.
„Kláro, sejdeme se? Hodně jsem pochopil. Nechci, aby to mezi námi takhle skončilo.“
Dlouho se dívala na displej.
Nakonec odpověděla:
„Uvidíme. Teď není vhodná chvíle.“
Jeho reakce přišla téměř okamžitě:
„Hodně ses změnila. Jsi nějaká chladná.“
Četla tu větu několikrát.
Možná se opravdu změnila.
Jen ne tak, jak si Ondřej myslel.
Neochladla.
Jen konečně začala vidět věci takové, jaké byly.
Další týden uplynul v nepřetržitém shonu.
Na konci měsíce vykázalo oddělení nečekaně skvělé výsledky.
Přibyli noví klienti.
Návštěvnost vzrostla.
Počet žádostí se výrazně zvýšil.
Petr Novák Kláru pochválil před celým týmem.
„Dobrá práce. Zvlášť bych chtěl ocenit Kláru. Je vidět, že má situaci skutečně pod kontrolou.“
Poděkovala mu, ale usmála se jen zdrženlivě.
Už pochopila, že úspěch může mít mnoho podob.
Po veřejné pochvale se na ni kolegové začali dívat jinak.
Někteří jí gratulovali upřímně.
Jiní se usmívali až příliš zdvořile.
Večer, když kanceláře téměř ztichly, zůstala Klára sama. Za okny hučelo vzdálené město a světlo notebooku dopadalo na stůl.
Otevřela zprávy od matky.
„Mami, zatím to vypadá, že to zvládám. Ale je to hrozně těžké.“
Odpověď přišla brzy:
„Když je to těžké, znamená to, že rosteš.“
Klára se usmála.
A poprvé po dlouhé době zjistila, že ji slovo těžké neděsí.
Hned následující ráno se však situace změnila.
Jakmile vešla do kanceláře, objevila se u ní Veronika se složkou.
„Tady jsou dokumenty k jednomu dodavateli. Potřebuješ je podepsat.“
„Nech je tady. Hned se na ně podívám.“
Klára začala listovat papíry a téměř okamžitě si všimla nesrovnalosti.
Částka v předchozí smlouvě byla nižší.
V nové byla o dvacet tisíc vyšší.
„Co je tohle?“
„Nový ceník,“ odpověděla Veronika naprosto klidně. „Zvýšili ceny.“
„Z jakého důvodu?“
„Inflace,“ pokrčila rameny. „Všechno přece zdražuje.“
Klára se na ni zadívala.
„Zavolám jim sama.“
„Prosím,“ řekla Veronika. „Jen se potom nediv, když se budeš muset omlouvat.“
O čtvrt hodiny později Klára skutečně firmu kontaktovala.
Zjistila, že žádné nové ceny nezavedli.
Pomalu položila telefon na stůl.
Několik vteřin seděla bez hnutí.
Pak tiše řekla:
„Tak teď to opravdu začíná.“
Domů se vrátila mnohem později než obvykle.
Na stole stál hrnek dávno studeného čaje.
V telefonu čekala další Ondřejova zpráva:
„Chybíš mi. Chci si promluvit. Došlo mi, že jsem se choval špatně.“
Neodpověděla.
Telefon jednoduše vypnula.
Pondělní ráno začalo poradou, na níž se nečekaně objevil právě onen podezřelý kontrakt.
Petr Novák si prohlížel dokumenty.
„Kdo měl tuto smlouvu na starosti? Je tu rozdíl dvaceti tisíc.“
Napětí v místnosti okamžitě zesílilo.
Veronika seděla naproti Kláře a klidně popíjela kávu.
„Dokumenty přinesla Veronika,“ odpověděla Klára rovnoměrně. „Já jsem je ale nepodepsala.“
„Proč?“
„Protože se v nich změnila částka. Dodavatel potvrdil, že nám žádný nový ceník neposílal.“
Veronika sebou nepatrně trhla, ale hned se ovládla.
„Kláro, to myslíš vážně? Je to obyčejná technická chyba. Sekretářka nejspíš omylem vložila špatný soubor.“
„Velmi zvláštní chyba,“ řekla Klára tiše. „Zvlášť když se částka změnila přesně o dvacet tisíc. A původní verze smlouvy navíc zmizela ze společné složky na serveru.“
Petr Novák odložil papíry a podíval se nejprve na jednu ženu, potom na druhou.
„Zjistíme, co se stalo. Ještě dnes.“
Po poradě zavládlo v celém oddělení těžké ticho.
Klára se vrátila do své kanceláře a cítila, jak jí buší srdce.
Věděla, že proces už začal.
Teď už nemohla ustoupit.
Před obědem dorazil e-mail z účtárny:
„Nesrovnalost potvrzena. Původní soubor byl odstraněn ze sdíleného úložiště jedenáctého října v 19:46.“
Klára si okamžitě vybavila ten večer.
Kdo tehdy zůstal v kanceláři skoro do osmi?
Veronika.
O hodinu později byly obě znovu předvolány k řediteli.
Veronika mluvila rychle, sebejistě a podrážděně.
„Někdo se mě snaží poškodit. Nic jsem nema zala. Doma mám dítě a nezůstávám tady přes noc. Do složky mohl vstoupit kdokoli.“
„Prověříme záznamy přístupů,“ odpověděl Petr Novák klidně. „Do té doby si, Veroniko, vezmi několik dní volna. Zůstaň mimo práci, dokud kontrolu nedokončíme.“
Veronika odešla a hlasitě za sebou zabouchla dveře.
Klára konečně vydechla.
Úlevu však necítila.
Jen nesmírnou únavu.
Večer doma postavila vodu na čaj a znovu pohlédla na telefon.
Čekala tam nová zpráva od Ondřeje:
„Kláro, opravdu si chci promluvit. Bez obviňování. Potřebuji tě vidět.“
Dlouho zvažovala, co udělat.
Nakonec napsala:
„Zítra v sedm. Kavárna u metra.“
Následující večer dorazila Klára jako první.
Objednala si cappuccino a sedla si ke světlému oknu.