Po chvíli jsem se vrátila.
Na jedné ruce jsem nesla obal s mými zelenými šaty.
Na druhé visel starý šedý oblek.
Oba oděvy jsem položila na komodu.
— Tady to máš, Ivano. Vezmi si je.
Ivana se dychtivě natáhla po zeleném obalu.
Jemně jsem její ruku zadržela.
— Počkej. Musíš si odnést obojí.
Švagrová nechápavě pohlédla na oblek.
— Proč bych si měla brát Petrův starý oblek?
— Protože tvůj bratr zavedl nové rodinné pravidlo.
Mluvila jsem schválně dost hlasitě, aby Petr slyšel každé slovo.
— Nejlepší věci se teď přenechávají příbuzným.
— Jano, co to povídáš? — rozčílila se Ivana. — Petrovo oblečení se mě vůbec netýká!
Usmála jsem se.
— Přesně tak. Tvoje oblečení se netýká mě. Jeho oblečení se netýká tebe. A moje věci se tedy také nemají týkat tebe.
Ivana se prudce obrátila k bratrovi.
— Petře! Co to říká? Vždyť jsi mi to slíbil!
Právě v tu chvíli se pootevřené dveře úplně rozletěly.
Do předsíně vstoupila Alena, Petrova matka.
Měla nám pomoct odvézt nápoje do restaurace a rozhodně nečekala, že zastihne rodinné představení.
Petrova matka byla autoritativní, chytrá žena, která měla mimořádně malou trpělivost s lidskou hloupostí.
Přejela očima šaty, starý pánský oblek, Ivanu s obrovskou taškou a Petra, který se očividně snažil splynout se stěnou.
— Co se tu děje?
Ivana okamžitě spustila stížnosti.
Podle její verze jsem jí šaty nejprve bez problémů slíbila, ale potom jsem se začala vysmívat celé rodině, vytáhla nějaký starý Petrův oblek a schválně všem kazila náladu.
Alena ji nechala domluvit.
Pak přistoupila ke komodě.
Pootevřela obal a prohlédla si zelené hedvábí.
Potom vzala dvěma prsty lesklý loket starého saka.
— Petře, — řekla hlasem, po kterém by se nejspíš narovnali i generálové, — ty jsi rozhodl, že své sestře dáš šaty své ženy, ušité přímo na její postavu?
— Mami, já jsem jen myslel… Ivana je teď potřebuje víc. Chtěl jsem zachovat rodinný klid.
Alena pomalu zvedla obočí.
— Rodinný klid?
Podívala se na syna.
— Velkorysost z cizích věcí není rodinný klid. To je obyčejná drzost.
Potom se otočila k Ivaně.
— Tobě je sedmačtyřicet a pořád nechápeš, že přijít na cizí výročí v šatech hostitelky je přinejmenším podivné? Jdeš tam blahopřát bratrovi a jeho ženě, nebo lovit svého Martina?
Ivana sklopila oči.
Pak se pokusila popadnout tašku a důstojně odejít.
Jenže ve stresu zapletla ruku do širokého ucha. Prudce zatáhla.
Taška se převrátila.
Stříbrné lodičky dopadly na parkety, krabička se šperky se otevřela a korálky se rozkutálely po celé předsíni.
Ivana se vrhla na zem, aby je posbírala.
Petr jí chtěl pomoci, ale šlápl na několik korálků a jen tak tak udržel rovnováhu.
Alena to všechno sledovala s naprostým klidem.
— Vždyť je to jednoduché. Jestli se Jana musí kvůli Ivaně obléct skromněji, Petr může udělat totéž. Kvůli rodinné rovnosti. Jinak to vypadá, že výročí slaví jen on.
Ivana konečně všechno posbírala a doslova vyběhla z bytu.
Dveře za ní hlasitě práskly.
Moje šaty zůstaly ležet na komodě.
Petr viditelně ožil.
Opatrně se na mě usmál.
— Tak vidíš. Maminka všechno vyřešila. Šaty ti zůstaly. Zítra mi tedy zajedeš koupit ten modrý oblek znovu?
Podívala jsem se na něj s upřímným úžasem.
— Petře, ty jsi svou maminku neposlouchal. Řekla „kvůli rodinné rovnosti“.
Ukázala jsem na šedé sako.
— Otázka šatů je opravdu uzavřená. Peníze určené na nový oblek už ale padly na fotografa. Den před výročím ho rušit nebudu. Budeš tedy muset použít to, co máš ve skříni.
Následující den restaurace zářila.
Za okny panovalo červencové vedro, uvnitř běžela klimatizace a tiše hrála hudba.
Do sálu jsem vešla ve svých zelených šatech.
Hedvábí dokonale kopírovalo mou postavu.
Nikde netlačilo, neshrnovalo se ani neodstávalo.
Cítila jsem se nádherně.
Petr se objevil vedle mě ve starém šedém obleku.
Musím přiznat, že ten pohled byl nezapomenutelný.
Sako působilo alespoň trochu slušně jen za jediné podmínky: Petr musel stát naprosto rovně a nesměl se hýbat.
Jakmile zvedl ruku, zhluboka se nadechl nebo udělal své obvyklé široké gesto, látka na zádech se napnula k nebezpečnému prasknutí.
Kalhoty ho nutili chodit s opatrností pyrotechnika, který zneškodňuje minu.
Když si Petr sedl ke stolu, pečlivě si uhladil přední díly saka.
Po předkrmu si nenápadně povolil opasek.
Od té chvíle se možnosti rychle vstávat nebo energicky gestikulovat v případě hlavy rodiny výrazně zmenšily.
Muž, který se ještě před několika dny snažil úplně ovládat můj šatník, nyní jen stěží ovládal polohu vlastního těla u slavnostního stolu.
V jednu chvíli mu spadla vidlička.
Měkce dopadla na koberec vedle jeho boty.
Petr se podíval dolů.
Potom na břicho pevně sevřené kalhotami.
Okamžitě pochopil, že pokus sehnout se může skončit mimořádně trapně.
Fyzika žádné kompromisy neuznává.
Petr předstíral, že si pádu vůbec nevšiml.
Nakonec vidličku opatrně odsunul špičkou boty pod sousední židli a požádal číšníka o novou.
Ivana dorazila o něco později.
Měla na sobě vlastní modré šaty — ty samé, které ještě před týdnem označovala za nudné a naprosto nevhodné pro tak významnou událost.