Nejpodivnější bylo, že ji v restauraci nikdo nepovažoval za špatně oblečenou.
A Martin, kvůli němuž celý ten cirkus vznikl, na Ivanu po příchodu jen zdvořile kývl.
Potom téměř celý večer zaujatě hovořil s pracovnicí personálního oddělení o pěstování rajčat.
Ivana seděla s nespokojeným výrazem a bez chuti šťourala vidličkou do salátu.
Fotograf, kterého jsem najala, však odvedl práci za každou korunu.
Byl skutečný profesionál: energický, náročný a naprosto lhostejný k nepohodlí ostatních.
— Oslavenec! — zvolal a zamířil objektiv na Petra. — Narovnat záda! Hrudník dopředu! A zapněte horní knoflík saka. Teď pořídíme oficiální portrét.
Petr splnil pouze první dva pokyny.
Sako si zapnout odmítl.
Knoflík vypadal, že při sebemenší chybě vystřelí přímo do fotografova objektivu.
O něco později spadl z dekorace nad stolem na Petrovo rameno bílý kousek umělého peří.
Na tmavě šedém saku byl nápadný jako světlo.
Petr, známý svou posedlostí dokonalým oblečením, okamžitě sáhl do vnitřní kapsy pro malý váleček.
Vytáhl ho a pokusil se dosáhnout na rameno.
Staré sako však bylo příliš těsné.
Jakmile ohnul paži, látka se mu zařízla do podpaží.
Zkusil to z druhé strany.
Ani to nešlo.
Začal kroutit lokty, funět a různě se naklánět.
Z dálky to čím dál víc připomínalo dinosaura s krátkými předními tlapami, který se marně snaží poškrábat na zádech.
Několik hostů už se zájmem sledovalo, co se děje.
Nakonec jsem to nevydržela a bílý kousek mu z ramene sundala sama.
Po nějaké době přišla řada na přípitky rodičů.
Můj otec Karel, přímý muž, který obvykle nemluvil zbytečně, si vzal mikrofon.
Nejdřív se podíval na mě.
Potom na mé zelené šaty.
A nakonec jeho pohled sklouzl k napjatým a lesklým loktům zetě.
Otec si odkašlal.
— Říká se, že po pětadvaceti letech manželství se z manželů stává jeden člověk. Naši oslavenci však dosáhli ještě vyššího stupně vzájemného porozumění.
V sále zavládlo ticho.
Otec pokračoval:
— Podívejte se sami. Jana dnes vypadá přesně tak, jak se rozhodla vypadat ona. A Petr vypadá přesně tak, jak si myslí, že by měla vypadat Jana.
Několik vteřin nikdo nepromluvil.
Pak celý sál vybuchl smíchem.
Maminka se zasmála jako první.
Po ní Alena.
A potom přátelé i příbuzní.
Nebyl to krutý smích.
Každý ale pochopil, co tím otec chtěl říct.
Dokonce i Martin na chvíli přerušil debatu o rajčatech a začal tleskat.
Petr seděl rudý, s rozepnutým těsným sakem, a snažil se vykouzlit úsměv.
Zdálo se, že právě v tu chvíli mu konečně došlo, co všechno způsobil.
Proti mému otci nic nenamítl.
Karel nebyl člověk, který by pronášel slova jen kvůli efektnímu dojmu.
Večer pokračoval.
Přijímali jsme gratulace, na velkém plátně si prohlíželi staré fotografie a povídali si s přáteli.
Když přinesli dort, Petr mě opatrně vzal za ruku.
Ze židle vstát z pochopitelných důvodů neriskoval.
— Jano, — řekl tiše. — Zachoval jsem se špatně.
Mlčela jsem.
— Jen mi připadalo jednodušší přesvědčit tebe než Ivaně vysvětlovat, že chce příliš mnoho. Chtěl jsem zůstat dobrým bratrem.
— Použitím mojí věci.
Těžce si povzdechl.
— Ano. Použitím tvojí věci.
V tom okamžiku se mu znovu připomněl opasek a látka saka podezřele zapraskala.
— Už nikdy nebudu rozhodovat o tom, co se stane s tvými věcmi. Slibuji.
Nechtěla jsem, aby před hosty vstával a veřejně se omlouval.
Pět hodin strávených v obleku, který každou minutou připomínal nástroj středověkého mučení, mu poskytlo lekci dostatečně přesvědčivou.
Jen jsem se k němu naklonila.
— Zapamatuj si jedno pravidlo, Petře. Ani ty, ani já už nikdy nebudeme příbuzným slibovat věci, peníze, čas nebo práci někoho jiného. Chceš-li být velkorysý, buď velkorysý na vlastní účet.
Petr přikývl.
O dva týdny později si koupil nový oblek.
Sám.
V jiném obchodě.
Zaplatil ho ze své čtvrtletní prémie.
Když nákup přinesl domů a opatrně ho pověsil do skříně, procházela jsem právě kolem.
Petr se otočil.
Na tváři se mu objevil lehce ustaraný výraz.
— Jano, řekni mi to hned… Nechystáš se ho náhodou věnovat některé své sestřenici? Myslím, že brzy mají firemní večírek.
Usmála jsem se a podívala se na své zelené hedvábné šaty, které visely v sousední části skříně.
— O cizích věcech nerozhoduji, Petře.
Petr přikývl.
A potom velmi opatrně zavřel dveře skříně.
Podle toho, s jakou péčí to udělal, si nové rodinné pravidlo zapamatoval na opravdu dlouhou dobu.