— Dobře, Petře, — řekla jsem pomalu. — Jestli teď v naší rodině platí pravidlo, že jeden z manželů smí kvůli příbuzným rozhodovat o slavnostním oblečení toho druhého, přijímám ho.
Petr se rozzářil.
Byl přesvědčený, že znovu zvítězil díky svému vyjednávacímu talentu.
Dokonce mě poplácal po ruce.
— Vždycky jsem věděl, že jsi rozumná žena.
O hodinu později jsem seděla v autě a mířila do obchodu s pánskou módou.
Dopravní zácpa mi poskytla dost času, abych si v klidu promyslela, co udělám dál.
Prodavačka si mě pamatovala.
Petrův nový oblek na nás stále čekal. Byl dokonale zabalený, nedotčený, s účtenkou i visačkami.
Protože nebyl upravovaný a ani jednou se nenosil, vrátili mi ho bez potíží.
Peníze měly během několika dní dorazit zpět na kartu.
Jenže i bez nich jsem měla dost prostředků.
Jakmile jsem vyšla z obchodního centra, zavolala jsem fotografovi, jehož práce se mi už dlouho líbila. Jeho ceny mi dříve připadaly příliš vysoké pro náš slavnostní rozpočet.
Teď se rozpočet náhle změnil.
Objednala jsem ho na celý večer.
Požádala jsem ho také o luxusní rodinné album v kožené vazbě. Jedno mělo být pro moje rodiče a druhé pro Petrovy rodiče.
Vzpomínky jsou koneckonců důležitější než oblečení.
Přesně to přece tvrdil můj manžel.
Doma jsem zamířila k nejzazší části skříně.
Za několika obaly tam visel oblek, který měl Petr na sobě téměř před deseti lety na svatbě svého synovce.
Tehdy byl podstatně štíhlejší.
Sundala jsem obal.
Tmavě šedá látka už měla za sebou dlouhý život.
Sako se stále dalo zapnout, ovšem jediný knoflík vypadal, že je na hranici svých možností.
Lokty se nepříjemně leskly. Ani nejlepší čistírna by už ten věkem získaný lesk nedokázala zakrýt.
Kalhoty v pase slibovaly Petrovi zcela nové tělesné prožitky.
Oblek jsem pečlivě vyžehlila napařovačem.
Potom jsem ho pověsila na dveře skříně tak, aby ho Petr uviděl jako první.
Vedle něj jsem položila čistou bílou košili.
A jako poslední detail jsem přidala jeho oblíbený váleček.
Ať se stará o dokonalý vzhled.
Ačkoli jsem silně pochybovala, že i ten nejlepší váleček dokáže odstranit desetiletý lesk z loktů.
Petr se večer vrátil ve výborné náladě.
Dokonce si něco pobrukoval a očividně se těšil na nadcházející oslavu.
Jakmile vstoupil do ložnice, zastavil se.
Po několika vteřinách se ozval jeho hlas:
— Jano! Co to má znamenat?
Vešla jsem dovnitř.
— Tvůj slavnostní oblek.
Petr opatrně přistoupil k ramínku, dvěma prsty nadzvedl lesklý rukáv a zadíval se na mě, jako bych mu navrhla, aby mezi hosty přišel v kostýmu cirkusového klauna.
— Tohle? Jano, ten oblek je snad sto let starý! Sotva se do něj vejdu. Podívej se na ty lokty, vždyť se lesknou! Říkala jsi, že jsi mi našla nový oblek.
— Našla.
— A?
— Koupila jsem ti krásný tmavě modrý oblek.
— Tak kde je?
— Znovu v obchodě.
— Cože?
— Vrátila jsem ho.
Petr na mě vytřeštil oči.
— Co jsi udělala?
— Došli jsme přece k závěru, že kupovat nové oblečení na vlastní výročí je zbytečný luxus. Jestli mám přijít ve starých šatech, aby tvoje sestra mohla mít nové, potom je zcela zbytečné kupovat nový oblek i tobě.
Petr se doslova zakuckal vzduchem.
Tvář mu během několika vteřin zrudla.
— Ty vůbec chápeš, co říkáš? Já slavím výročí! Jsem hlava rodiny! Budou tam rodiče, přátelé i kolegové! Musím vypadat důstojně! Jak se mám ukázat před lidmi v tomhle lesklém skafandru?
— Já to výročí slavím také, Petře, — připomněla jsem mu. — Přesto ti nevadilo poroučet mi, abych si vzala něco obyčejnějšího.
Podívala jsem se mu přímo do očí.
— Sám jsi mi vysvětlil, že člověk nesmí lpět na věcech. Oblek je čistý a vyžehlený. Dokonce jsem vedle něj položila tvůj oblíbený váleček.
Petr se pokusil zachránit zbytky své důstojnosti.
Začal zmateně vysvětlovat, že pánský oblek a dámské šaty jsou přece úplně jiné věci.
Tvrdil, že muž musí ukazovat své postavení, zatímco ženu zdobí skromnost.
Čím déle mluvil, tím směšněji jeho filozofie působila.
Nakonec to nevydržel.
— Dobře! Tak si ty šaty nech! Ivaně je nedávej!
Zavrtěla jsem hlavou.
— Teď už je pozdě. Slíbil jsi jí je. Domluvila si švadlenu. Opravdu jí teď přiznáš, že jsi rozhodoval o cizí věci, na což jsi neměl žádné právo? Co tvoje slovo hlavy rodiny?
Petr se stal vězněm vlastní důležitosti.
Odvolat slib daný Ivaně by znamenalo přiznat, že neměl právo nakládat s mým majetkem.
Obléct si starý oblek znamenalo dobrovolně podstoupit několik hodin veřejného nepohodlí.
A koupit náhradu už nebylo jednoduché. Na kvalitní zkoušení a úpravy zbývalo příliš málo času a před další výplatou měl Petr jen omezené osobní úspory.
Ve středu večer zazvonil zvonek.
Na prahu stála Ivana.
V rukou držela obrovskou tašku, stříbrné lodičky a velkou krabičku se šperky.
Vypadala, jako by si právě přišla vyzvednout výhru v loterii.
— Janičko, ahoj! — zazpívala sladce a vtáhla tašku do předsíně. — Petr říkal, že jsi souhlasila, že mi pomůžeš. Jsi úžasná. Rodina si přece musí pomáhat. Tak šaty sem, taxi čeká.
Z obývacího pokoje opatrně vykoukl Petr.
Z jeho výrazu bylo zřejmé, že poslední dny pro něj nebyly snadné.
Mlčky jsem odešla do ložnice.