„Že jsi hrozně tvrdohlavá.“
Tereza se rozesmála.
„Nevím, jestli se to dá považovat za kompliment.“
„Od něj rozhodně ano.“
Chvíli stály mlčky. Potom Tereza řekla:
„Děkuju.“
„Za co?“
„Však víš.“
Alena si povzdechla.
„Možná jsem neměla vytahovat Ivaniny rodiče.“
„Možná ne.“
„Ale rozzlobila mě.“
„Všimla jsem si.“
Alena už se chtěla otočit k odchodu, když se Tereza dotkla jejího rukávu.
„Aleno…“
„Ano?“
„Říkal to Matěj opravdu tak?“
„Co? O tobě?“
„Ano.“
„Opravdu.“
„Sám od sebe? Nevyptávala ses ho?“
„Sám mi to vyprávěl.“
Tereze se zaleskly oči. Rychle se odvrátila, jako by chtěla něco hledat v kabelce.
„To jsem ale hloupá,“ zašeptala. „Po tolika letech brečím na parkovišti.“
Alena nic neřekla. Jen zůstala stát vedle ní.
Na protější straně silnice svítila okna panelových domů. Projel autobus a pneumatiky zašustily po vlhkém asfaltu. Ze stromu nad nimi se uvolnil žlutý list a dopadl přímo na kapotu Terezina auta.
„Víš,“ ozvala se po chvíli Tereza, „celou dobu jsem si myslela, že to se mnou děti měly těžké.“
„Proč sis to myslela?“
„Protože ostatní měli víc. Hezčí oblečení, každé léto moře, nové telefony… U nás se pořád říkalo: ‚Počkejte do výplaty‘, ‚Tenhle měsíc to nepůjde‘ nebo ‚Odložme to na příští rok‘.“
Alena se na ni pozorně zadívala.
„Matěj to popisoval úplně jinak.“
„Jak?“
„Vyprávěl, jak jsi vstávala v pět ráno, abys mu napekla na cestu. Jak jsi jela přes celou republiku, když v prváku onemocněl. Jak jsi prodala zlatý řetízek, abys mu mohla koupit notebook ke studiu.“
Tereza si otřela tvář.
„Proboha… I tohle ti řekl?“
„Řekl.“
„Vždyť jsem ho prosila, aby o tom nikomu nevyprávěl.“
„Terezo, nemluvil o tom proto, že by se za to styděl.“
Alena se na chvíli odmlčela.
„Mluvil o tom, protože na tebe byl hrdý.“
Tereza se dívala někam přes silnici. Náhle si vybavila ten zlatý řetízek. Dostala ho kdysi od maminky ke dvacátým narozeninám. Skoro dvacet let ležel v šperkovnici, než ho jednoho rána odnesla do zastavárny.
Cestou domů plakala. Ne kvůli zlatu. Bolelo ji, že nedokáže synovi koupit notebook jednoduše ze své výplaty, jako to dělali jiní rodiče.
Až teď, po tolika letech, se na tu vzpomínku poprvé podívala jinak. Ne jako na důkaz vlastní chudoby, ale jako na potvrzení, že mu přece jen dokázala pomoci.
„Život je někdy zvláštní,“ řekla tiše Tereza.
„Co tím myslíš?“
„Před třiceti lety jsem si myslela, že si mě vůbec nevšímáš.“
Alena se zasmála.
„A já byla přesvědčená, že mě nemáš ráda.“
„Proč?“
„Protože jsi se mnou skoro nemluvila.“
„Já skoro nemluvila s nikým ze skupiny.“
„Právě.“
Obě se rozesmály. Potom Alena Terezu objala. Bez velkých slov a slavnostních vět — jen pevně, jako kamarádka.
„Jeď opatrně.“
„Budu.“
Tereza nastoupila do auta. V kabelce jí zavibroval telefon. Zpráva byla od Matěje:
„Mami, už jste byli na srazu? Jaké to bylo?“
Dlouho hleděla na displej. Pak odpověděla:
„Dobře. Potkala jsem tvoji učitelku.“
Tři tečky se objevily téměř okamžitě.
„Alenu Novákovou?“
Tereza se usmála.
„Ano, ji.“
„Jejda.“
„Co znamená ‚jejda‘?“
Přibližně půl minuty nepřišla žádná odpověď. Potom se objevila další zpráva:
„Doufám, že ti neřekla něco, co neměla.“
Tereza si otřela další slzu a napsala:
„Řekla.“
Znovu se na chvíli odmlčel.
„Mami, mluvil jsem jen hezky.“
Tereza napsala: „Já vím.“
Chtěla za větou udělat tečku, ale nakonec ještě dodala:
„I já jsem na tebe hrdá.“
Matěj neodpověděl hned.
Tereza už nastartovala motor, když se telefon znovu rozsvítil. V nové zprávě byla jen tři slova:
„A já na tebe.“
Seděla v potemnělém autě uprostřed restaurančního parkoviště a plakala.
Tiše, bez vzlykání. Tentokrát se ale vůbec nestyděla.
Někdy člověk musí prožít polovinu života, vychovat tři děti, projít rozvodem, naučit se vyjít s penězi až do výplaty, koupit malý dům a staré auto, aby jednoho zářijového večera náhodou uslyšel od téměř cizí ženy to, co sám nikdy nedokázal říct nahlas:
Zvládla to.