Teď, ve dvaapadesáti letech, jsem ale uviděla něco jiného. Maminka nebyla šťastná. A její obětavost se pro mě a Lenku nestala vzorem, nýbrž pravidlem, které jsme přijaly, aniž bychom si toho všimly. Starší mají dávat, bez ohledu na cenu, kterou za to zaplatí.
Já už tak žít nechtěla.
Týden po svatbě jsem šla do obchodu s domácími spotřebiči.
Lednice už dlouho dosluhovala. V mrazáku narostla taková vrstva ledu, že se dveře nedaly pořádně zavřít. Dole někdy zmrzly brambory a jindy zkyslo mléko. Novou jsem si celé roky odpírala. Jednou potřebovala Julie peníze na zkoušky, podruhé si Lenka půjčovala do výplaty a jindy bylo třeba něco opravit v rodičovském bytě.
V obchodě jsem stála před vystavenými modely a četla jejich parametry jako školačka před písemkou. Vybrala jsem si nikoli nejdražší, ale dostatečně prostornou lednici s dobrou zárukou. Zaplatila jsem z peněz, které jsem měla uložené pro případ nouze.
Bez rad. Bez proseb. Sama za sebe.
Přivezli ji za tři dny. Přendávala jsem potraviny z jedné police do druhé a cítila skoro dětskou radost. Kuchyně najednou působila světleji. Jako by spolu se starým spotřebičem z bytu zmizelo i něco dalšího, co v něm už léta zabíralo příliš mnoho místa.
Následující měsíc jsem se přihlásila do kurzu digitálních dovedností. Učili jsme se tabulky, elektronické evidence a práci s dokumenty. Částečně to souviselo s mou prací. Podnik přecházel na digitální zápisy a zaměstnancům, kteří program zvládnou, slíbili příplatek.
Upřímně jsem ale věděla, že nejde jen o práci.
Na kurzu bylo hodně lidí přibližně v mém věku. Zpočátku jsme se všichni trochu ostýchali, později jsme se dali do řeči. O přestávkách jsme pili čaj z termosky, vyměňovali si recepty a stěžovali si na záda. Vedle mě sedávala Naděžda, vrchní sestra z polikliniky. Doma měla kocoura jménem Míca.
Jednou se nás lektor, muž kolem pětačtyřiceti, zeptal, proč se v našem věku ještě chceme učit.
„Kvůli sobě,“ odpověděla jsem popravdě. „Dřív jsem na sebe neměla čas. Teď ho mám.“
Přikývl. Zdálo se mi, že pochopil víc, než jsem řekla.
Julie zavolala o měsíc a půl později. Její hlas byl veselý, jako by se nic nestalo.
„Teto Viki, ahoj! Jak se máte? Chtěli bychom se s Adamem o víkendu zastavit. Máme dobrou zprávu. Přivezeme něco k jídlu a dáme si spolu čaj.“
Dřív bych okamžitě začala měnit směnu. Uvařila bych sulc, koupila zákusky a umyla okna.
Tentokrát jsem stála u okna s telefonem v ruce a dívala se na dělníky, kteří na dvoře pokládali nový asfalt.
„Julie, o víkendu mám kurz,“ řekla jsem. „A potom jsme se s kolegyní domluvily na kině. Zkusíme to jindy, ano? Ozveme se.“
Na druhé straně se rozhostilo ticho.
„Jaký kurz?“ zeptala se opatrně. „Vy jste přece neříkala, že se chcete učit.“
„Rozmyslela jsem si to. Usoudila jsem, že už je čas. Život přece nekončí.“
„No… dobře,“ odpověděla po chvíli. „Tak příští sobotu?“
„Uvidíme. Zatím neznám rozpis směn.“
Rozloučily jsme se. Položila jsem telefon na parapet a uvědomila si, že jsem poprvé po mnoha letech nezrušila vlastní plány kvůli někomu jinému.
Bylo mi trochu trapně. Starý zvyk okamžitě přiběhnout na první zavolání nezmizel během jediného dne. Pod tím rozpaky se však skrývalo něco klidného a pevného.
Za dva dny volala Lenka.
„Viko, co se děje mezi tebou a Julií? Ty jsi ji odmítla? Tvrdí, že jsi pořád uražená.“
„Nejsem uražená,“ odpověděla jsem a míchala přitom polévku. „Jen už nechci být k dispozici čtyřiadvacet hodin denně. Mám vlastní plány. Práci, kurz, svůj byt.“
„Myslíš jen na sebe,“ vydechla sestra. „Máma by ti nerozuměla.“
Mlčela jsem. Možná by mi maminka opravdu nerozuměla. Sama sobě totiž také nikdy nerozuměla.
Ten večer jsem otevřela notebook a vytvořila tabulku osobního rozpočtu, přesně jak nás to učili v kurzu.
Nejdřív jsem zapsala příjmy: mzdu a příplatky za přesčasy. Potom výdaje: energie, jídlo, dopravu a kurz. Částka, která zbyla, byla vyšší, než jsem čekala. Dříve peníze tiše mizely v takzvaném rodinném fondu. Ve skutečnosti končily u Lenky a Julie.
Přidala jsem nový sloupec a nazvala ho „Moje cíle“.
Na prvním místě byl nový telefon. Ten starý se načítal tak pomalu, že jsem během čekání na otevření fotoaparátu dokázala změnit názor.
Druhým bodem byla oprava kapajícího kohoutku v koupelně a nová dlažba u umyvadla. Ta stará praskla už předloni v zimě.
Třetí položkou byly hory. Na podzim, mimo sezonu, kdy jsou ceny v penzionech nižší a na stezkách téměř nikdo není.
Napsala jsem do tabulky slovo „hory“ a dlouho na něj hleděla. Bylo zvláštní, že jsem třicet let žila sotva čtyřicet minut od autobusového nádraží, odkud se dalo odjet prakticky kamkoli, a nikdy jsem toho nevyužila.
S Julií jsme se náhodou potkaly v nákupním centru. Stála jsem u vitríny s telefony a prohlížela si modely střední cenové kategorie. Přišla spolu s Adamem.
„Teto Viki, dobrý den! Vybíráte si telefon?“
„Jen se dívám. Ten můj už sotva funguje.“
„To je dobře,“ přikývla. O chvíli později však změnila tón. „Poslyšte, nezastavíte se u nás někdy? Chybíte nám.“