***
O několik týdnů později začal Matěj žádat, aby s ním doktor Říha mluvil o samotě.
Poprvé jsem si z toho dělala legraci.
Podruhé jsem zůstala stát za dveřmi.
— Co chystáš?
Matěj se opřel o polštáře.
— Je něco, co musím zařídit sám.
— Beze mě?
— Ano. Ale dělám to pro tebe.
Zírala jsem na něj.
— To zní ještě hůř.
Na rtech se mu objevil slabý úsměv.
— Prostě mi věř.
— Já ti věřím.
— Tak mi dovol, abych tohle udělal po svém.
Přikývla jsem.
Když doktor Říha zavřel dveře, ještě dlouho jsem stála na chodbě.
Nevědomost jsem nesnášela.
Přesto jsem mu dovolila, aby si to tajemství nechal pro sebe.
***
Matěj zemřel v deštivé úterý, zatímco jsem mu držela ruku.
Po jeho smrti mi pracovníci transplantačního oddělení vysvětlili, co bude možné využít podle výsledků vyšetření. Odpovídala jsem na otázky a podepisovala potřebné dokumenty.
Kdykoli se mě někdo zeptal na Matějovo přání, odpověděla jsem stejně.
— Ano. Přesně tohle chtěl.
Potom mě na chodbě zastavil doktor Říha.
***
Doma jsem toho večera otevřela obálku.
Uvnitř byla flash disk a přeložený vzkaz.
„Nepouštěj si to jen proto, že se ti po mně stýská.
Podívej se na to, pokud tě někdo přiměje pochybovat o mně, Kláro.
A hlavně pokud tě někdo přiměje pochybovat o sobě.“
Přečetla jsem si ta slova dvakrát.
— Zemřel jsi, — řekla jsem papíru. — Už mi nemůžeš poroučet.
Cecílie mě prudce kopla pod žebra.
— Tvůj otec mě dokáže rozčilovat i po smrti. Za ten kopanec si zaslouží odměnu.
Flash disk jsem odložila stranou.
***
O dva dny později přišla Alena.
Našla jsem ji v dětském pokoji. Přerovnávala růžovou přikrývku.
— Aleno.
Zvedla hlavu.
— Vzali všechno?
Zůstala jsem stát ve dveřích.
— Co tím myslíš?
— Matějovi.
— Využijí jen to, co bude vhodné pro dárcovství.
— Vzali všechno?
Pevněji sevřela přikrývku.
— A tobě to nevadí?
— On si to přál.
— Ptám se na tebe.
— Mně nevadí vůbec nic. Protože mě teď nic netěší.
— Ale chováš se, jako by bylo všechno v pořádku.
— Jak bys chtěla, abych se chovala?
Podívala se na mě.
— Jeho srdce. Kůže. Oči. Všechno teď dostanou úplně cizí lidé.
— Rohovková tkáň se nepřenáší jako celé oko.
Hořce se usmála.
— Ty přesně víš, co tím myslím.
— Pomůže ti, když to nazvu odborným lékařským termínem?
— Ne.
Roztřásly se jí rty.
— Jak mám klidně žít s vědomím, že část mého syna je teď v těle někoho úplně neznámého?
— Protože s tím Matěj souhlasil.
— A ty také.
— Ano. Ale to neznamená, že pro mě bylo snadné to přijmout.
Alena pohlédla na moje břicho.
— Tobě alespoň zůstane jeho část.
Bez přemýšlení jsem si položila dlaň na Cecílii.
— Nezatahuj do toho dítě.
— Tobě alespoň zůstane jeho část.
Alena odešla, aniž by cokoli odpověděla.
***
Na vzpomínkovém obřadu zašla ještě dál.
Jeden z Matějových strýců mě objal u květin.
— I v posledních chvílích pomáhal druhým.
Jeho žena přikývla.
— Musíš na něj být pyšná.
— Pyšná?
Alena stála přímo za námi.
Otočila jsem se.
— Aleno.
Všichni kolem ztichli.
— Nemá právo být na to pyšná, — řekla.
— Matěj sotva dokázal přejít místnost. A my teď máme věřit, že se úplně klidně rozhodl pro tohle všechno?
— Přesně tak se rozhodl.
— Ty jsi s tím souhlasila.
— Ano, Aleno. Splnila jsem poslední přání svého manžela.
Oči se jí naplnily slzami.
— Aspoň v něčem konečně říkáš pravdu.
Tuhle hádku jsem mohla ukončit jedinou větou.
Místo toho jsem řekla:
— Tady to probírat nebudeme.
— Protože nemáš co odpovědět?
— Protože jsme se dnes sešli kvůli Matějovi.
Odešla jsem.
Myslela jsem si, že mlčet znamená být laskavá.
Do večera se všechno změnilo.
Matějova teta mě zastavila u východu.
— Bral léky, které mohly ovlivnit jeho schopnost rozhodovat?
— Cože?
— Alena říkala, že ke konci už možná nevěděl, co dělá.
— Matěj přesně věděl, co chce.
— Jen jsem se zeptala.
— Ne. Ptáte se, jestli jsem umírajícího manžela donutila udělat něco, co si nepřál.
Odvrátila pohled.
— Já se jen ptala.
***
Ještě ten večer jsem zamířila rovnou do Cecíliina pokoje.
Otevřela jsem notebook a zasunula flash disk.
Na obrazovce se objevil Matěj.
Vypadal hubenější, než jak jsem si ho pamatovala.
— Jestli sis to pustila jen proto, že se ti po mně stýská, vypni to.
Zakryla jsem si ústa rukou.
— Už mi nemůžeš poroučet.
Na záznamu se trochu pohnul v křesle.
— Myslím to vážně, Kláro.
Přisunula jsem se blíž k obrazovce.
— Maminka mě prosila, abych od dárcovství ustoupil. Ne jednou. A potom se tě zeptala, jestli je to opravdu moje rozhodnutí, nebo tvoje.
Všechno se ve mně sevřelo.
— Řekl jsem jí, že je to moje rozhodnutí.
Přejel si oběma rukama po tváři.
— Nedokáže přijmout, že po mé smrti bude něco mého patřit neznámým lidem.
Na okamžik se odmlčel.
— Rozumím jí. Ale žal jí nedává právo udělat z tebe viníka.
Zatajil se mi dech.
— Nechci, abys mě chránila tím, že jí dovolíš ubližovat. A nedovol, aby Cecílie jednou vyrůstala s představou, že její otec byl příliš slabý na to, aby o sobě rozhodoval sám.
Video jsem zastavila.
— Ty jsi to věděl.
Vstala jsem.
— Věděl jsi, že se může zachovat právě takhle, a nic jsi mi neřekl.
Položila jsem obě ruce na břicho.
— Věděl jsi to.