— Byla jsem tvoje žena, Matěji. Nemusel jsi mě chránit před úplně vším.
Bylo to poprvé od jeho smrti, kdy jsem se na něj doopravdy rozzlobila.
Cítila jsem se kvůli tomu hrozně.
Ale v tom hněvu byla pravda.
***
O dva dny později přišla Alena s malou vyšívanou přikrývkou.
— Myslela jsem, že by Cecílie měla nějakým způsobem nést Matějovo jméno.
Podívala jsem se na ni.
— Jméno už jsme vybrali.
— Měla by mít něco po otci.
— Nemusí nosit jeho jméno, aby zůstala jeho dcerou.
Alena pohlédla na mé břicho.
— Matěj mi říkal, že si to rozmyslel.
— Ne, to ti neříkal.
— Ty jsi nebyla u všech našich rozhovorů.
— A ty zase u všech našich.
— Hodně věcí před tebou tajil.
Ta slova mě zasáhla.
Ale pravdivější kvůli tomu nebyla.
— S Matějem jsme vybrali jméno Cecílie společně.
— Kláro…
— Jdi domů.
Alena zamrkala.
— Cože?
— Už jsi zpochybnila Matějova rozhodnutí. Potom jsi dovolila ostatním, aby zpochybňovali mě. A teď se pokoušíš změnit to, co si přál pro vlastní dceru.
Rty se jí zachvěly.
— Právě jsem přišla o syna.
— Já vím.
— Nemáš tušení, jaké to je.
— Ne. Nemám.
Přistoupila jsem k ní.
— Ale ty zase nevíš, jaké je přijít o manžela a současně nosit pod srdcem dítě, které nikdy neuvidí.
Alena zmlkla.
— Můžeme truchlit každá jinak, aniž bychom se přitom navzájem ničily.
Odešla.
***
Cecílie se narodila o dva týdny později. Porod proběhl klidně a bez komplikací.
Když mi ji položili na hruď, schovala si palec do sevřené pěsti.
Matěj spával úplně stejně.
— Samozřejmě. Dokonce i spíš jako tatínek.
Když Alena poprvé přišla poznat svou vnučku, zeptala se:
— Smím si ji pochovat?
Ta otázka pro mě znamenala víc, než dokázala tušit.
Předala jsem jí Cecílii.
Alena se na miminko podívala.
— Ahoj, maličká.
Cecílie zívla.
Alena se usmála skrze slzy.
— Tvého tatínka jsem znala ještě v době, kdy také neměl ani jeden zub.
Několik minut náš smutek přestal stát mezi námi jako zbraň.
O pár týdnů později jsem však zaslechla, jak Alena v obývacím pokoji mluví s Matějovou tetou.
— Ke konci už nebyl sám sebou.
Zastavila jsem se v kuchyni.
— Všechna rozhodnutí dělala Klára. Kdyby jasně uvažoval, nikdy by s tím nesouhlasil.
Vešla jsem do místnosti.
Alena držela Cecílii v náručí.
— Dej mi ji.
Výraz v její tváři se změnil.
— Kláro, já jen…
— Dej mi dceru.
Podala mi dítě.
Přitiskla jsem si Cecílii k hrudi.
— Už to před ní nikdy neřekneš.
— Je to miminko.
— Ale nebude jím navždy.
Aleně se v očích objevily slzy.
— Tobě po něm přece něco zůstalo.
Podívala jsem se na ni.
Alena sklopila zrak k Cecílii.
— Každé ráno se probudíš a vidíš v ní jeho. Co zůstalo mně?
— Já.
Alena znehybněla.
— Měla jsi mě.
Její tvář se zhroutila.
— Také jsem tě milovala, Aleno.
Zakryla si ústa dlaní.
— Celé ty týdny ze mě děláš nepřítele, protože je snazší obvinit mě než si přiznat, že Matěj udělal rozhodnutí, které jsi nemohla ovlivnit.
Zavrtěla hlavou.
— Nebyl při smyslech.
— Věděl, že přesně tohle řekneš.
Alena ke mně zvedla oči.
— Cože?
Natáhla jsem ruku k notebooku.
— Matěj mi něco zanechal.
Alena zbledla.
— Jestli mi chtěl něco říct, měl to říct za života.
— Řekl to.
Spustila jsem nahrávku.
Místností zazněl Matějův hlas.
— Dárcovství bylo moje rozhodnutí.
Alena zavřela oči.
— Mami, jestli tohle posloucháš, nejspíš se zlobíš. Milovala jsi mě dřív než kdokoli jiný. Ale milovat mě neznamená mít právo rozhodovat, která má rozhodnutí byla skutečná.
Nikdo nepromluvil.
— Nenuť Kláru dokazovat svou lásku ke mně tím, že s tebou bude ve všem souhlasit.
Alena si přitiskla ruku k ústům.
— A nezatahuj do toho Cecílii. Není to věc, kterou jsem po sobě zanechal. Je to moje dcera a Klářina dcera. Má právo vyrůst sama sebou.
— Vypni to, — zašeptala Alena.
Vypnula jsem nahrávku.
Potom jsem se na ni podívala.
— Chci, aby Cecílie znala svou babičku.
Alena se rozplakala.
— Ale nikdy jí neřekneš, že jsem jejího otce k něčemu donutila. A nikdy na ni nepřeneseš odpovědnost za to, jak moc se ti po synovi stýská.
— Nevím, kdo jsem bez něj.
— Já také nevím, kdo jsem bez něj, Aleno. Je to nejtěžší věc, kterou jsem kdy musela přežít.
Podívala jsem se na Cecílii.
— Ale ona zatím nepotřebuje, abychom znaly všechny odpovědi.
***
O šest měsíců později seděla Alena na koberci v mém obývacím pokoji a Cecílie se snažila uchopit dřevěnou kostku.
Náš vztah ještě zdaleka nebyl úplně zahojený.
Ale pomalu se lepšil.
Alena už vždycky nejprve zavolala a zeptala se, jestli může přijít. Než si Cecílii vzala do náruče, vyžádala si svolení.
A když se jí po Matějovi zastesklo, prostě řekla, že jí chybí.
Toho dne Cecílie sevřela kostku tak pevně, až jí zbělely klouby.
Alena se usmála.
— Podívej se na tu sílu.
Zasmála jsem se.
— Úplně jako Matěj.
Alena pohlédla na mě a potom znovu na holčičku.
Na okamžik se v její tváři objevilo to staré známé zaujetí — potřeba hledat svého syna úplně ve všem.
Pak však zavrtěla hlavou.
— Ne.
Jemně se dotkla malé dlaně.
— To je její vlastní vlastnost.
Cecílie radostně vypískla a upustila kostku přímo Aleně do klína.
Alena se rozesmála.
Já také.
A poprvé od Matějovy smrti ani jedna z nás nepotřebovala, aby Cecílie dokazovala, že je stále někde mezi námi.
Mohly jsme po něm dál toužit.
Mohly jsme ho pořád milovat.
A Cecílie mohla jednoduše růst, poznávat svět a stávat se sama sebou.