Skoro jsem se usmál.
Karel však pokračoval:
— Já ho nevozil jen na pochůzky.
Úsměv mě přešel.
— Ta místa byla důležitá, — řekl. — Ale mnohem důležitější bylo, co jsme tam dělali.
Déšť sílil.
Schoval jsem obálku pod kabát.
— Tak mi vysvětli, co to znamená.
Karel se místo odpovědi zahleděl na tátův hrob.
Pak tiše vyslovil jméno své dcery.
Lucie byla jeho jediné dítě.
— Přestali jsme spolu mluvit už před lety, — začal. — A popravdě, ani předtím jsme spolu moc neuměli mluvit. Spíš jsme se hádali.
Lucii jsem si pamatoval jako chytrou, ostrou a tvrdohlavou dospívající dívku. Jednou si vymalovala pokoj celý načerno a pak tvrdila, že za výslednou atmosféru může její otec.
Po škole odjela.
Co přesně se mezi nimi stalo později, se ke mně nikdy nedostalo.
Karel mi řekl, že táta časem zpozoroval zvláštní věc.
Pokaždé, když jsem při telefonátu mluvil o svých dětech, Karel náhle ztichl.
Táta samozřejmě začal pátrat.
Karel se mu zpočátku odmítal svěřit.
Jednoho čtvrtka se ho otec zeptal bez obalu:
— Cos provedl?
Karel se na něj prý okamžitě obořil:
— Proč automaticky předpokládáš, že je to moje vina? Není to moje vina. Vždyť víš, že ona je tvrdohlavá jako mezek.
Táta odpověděl:
— Zaprvé, na nevinného člověka se bráníš nějak příliš vášnivě.
Karla to rozzuřilo.
A samozřejmě odmítl říct cokoli dalšího.
Jenže mého otce nebylo snadné odradit. Když se do něčeho zakousl, nepustil to.
Teď, u hrobu, si Karel hřbetem ruky otřel slzu.
— Třetí čtvrtek jsem to už nevydržel, — přiznal. — Pořád do mě šťoural. Tak jsem mu všechno řekl. O těch jedovatých poznámkách, které jsem Lucii dělal kvůli práci. O tom, co jsem říkal o jejím rodinném životě. O všech těch věcech, které jsem měl radši spolknout.
Odmlčel se.
— Já ji jen postrádal. Nikdy za mnou nejezdila tak často, jako jsi ty jezdil za svým tátou.
Znovu si přejel dlaní přes oči.
— Málem jsem tvého otce praštil, když mi řekl: „Přicházíš o spoustu věcí. Přišel jsi o dceru a málem jsi přišel i o možnost napravit to. Proboha, Karle.“
Ještě téhož dopoledne mu táta nařídil, aby jel do městské knihovny.
Karel se prý několikrát vážně rozhodoval, že otočí auto a odveze ho domů.
Neudělal to.
V knihovně našli trpělivou pracovnici, která Karlovi ukázala, jak posílat fotografie, jak natočit a poslat krátké video a dokonce jak používat emotikony tak, aby nepůsobily jako další forma kritiky.
Táta celou dobu seděl vedle něj a poslouchal.
A kdykoli Karel začal reptat, otec mu připomněl:
— Lucie se v životě naučila spoustu věcí, aby získala tvoje uznání. Tak se teď můžeš něco naučit ty kvůli ní.
Když byla Lucie malá, Karel jí pekl skořicové šneky.
Následující čtvrtek ho tedy otec přinutil zastavit u obchodu poblíž pekárny.
Nakoupili mouku, droždí, skořici a takové množství másla, že by se podle Karla každému kardiologovi udělalo zle.
Od doby, kdy Lucie odešla z domu, Karel skořicové šneky neupekl ani jednou.
Teď se do nich pustili v tátově kuchyni.
A dopadlo to přesně tak, jak se dalo čekat.
— Může za to ta pitomá trouba! Říkám ti, že už dávno potřebuje vyměnit! — rozčiloval se Karel.
Táta klidně odpověděl:
— Trouba nezapomněla nastavit minutku.
K večeru byl Karel vzteky bez sebe.
Jenže pečení bylo pouze začátkem.
Následovala omluva.
První videovzkaz natočil Karel přímo v autě.
Táta si ho poslechl, zavrtěl hlavou a nechal ho smazat.
Druhý pokus vznikl při obědě.
Dopadl stejně.
K večeru už Karlovi došla trpělivost.
— Co ode mě vlastně chceš? — vyštěkl nakonec.
Táta mu řekl:
— Přestaň se obhajovat. Prostě jí řekni, proč je pro tebe důležitá.
Karel tvrdil, že tu větu slyšel od mého otce tolikrát, až se mu občas sama ozývala v hlavě.
Podíval jsem se na obálku, kterou jsem pořád držel.
Karel vysvětlil, že uvnitř jsou i dopisy.
Dopisy, které napsal Lucii, ale nikdy nenašel odvahu odeslat.
Četl je mému otci nahlas.
Táta mu říkal, které pasáže znějí příšerně, kde se stále snaží ospravedlnit sám sebe, co by měl říct jinak a kde konečně mluví skutečně o tom, co cítí.
Poslední dopis už neopravoval.
Ani jediné slovo.
Řekl Karlovi, že tentokrát je hotový.
Karel ho přesto neposlal.
Instinktivně jsem mu obálku podával zpátky.
On však zavrtěl hlavou.
— Tvůj táta mi dal přesné instrukce. Až zemře, máš dohlédnout na to, abych dokončil, co jsme začali.
V tu chvíli ve mně něco vzplanulo.
Otce jsem pohřbil sotva před hodinou.
A Karel mi už předával další povinnost. Další problém. Navíc problém, který patřil do úplně jiné rodiny.
Obálku jsem odmítl.
— Ne. Dnes to za tebe dělat nebudu.
Karel jen přikývl.
Nebránil se.
Pak dodal:
— Je tam ještě jeden vzkaz. Ten je pro tebe.
Zaváhal jsem.
Nakonec jsem obálku otevřel.
Jak jsem mohl odmítnout poslední možnost slyšet otce, i kdyby jen prostřednictvím několika řádků napsaných jeho rukou?
„Můj chlapče,
každý čtvrtek mi Karel dával svobodu, ale ani jednou ve mně nevzbudil pocit, že jsem bezmocný.
Popisoval mi obrubníky, dveře, jídlo i tváře lidí, abych věděl, co je kolem mě. Vozil mě na kontroly. Čekal, dokud jsem lékařům neodpověděl sám. Pomáhal mi, aniž by ze mě dělal slabého člověka.