„Tady je duben. ‚Možná bychom měli koupit chalupu.‘ Květen. ‚V srpnu si odpočineme.‘ Červen. ‚Dnes se zdržím, přijedu později.‘ Ani jedna zpráva o vašem stěhování. Váš syn postavil svůj plán na vašem bytě a na mých metrech čtverečních. Nás dvě přitom záměrně držel od sebe, aby nám nedošlo, co se děje.“
Petr začal mluvit ještě hlasitěji. Hlas se mu už téměř lámal.
„Ty jsi to dělala schválně! Celý měsíc jsi mlčela, shromažďovala důkazy a připravovala si papíry! Podrazila jsi mě!“
„Já jsem nemlčela,“ odpověděla Tereza. „Třikrát jsem se tě ptala, kam zmizely peníze. Třikrát jsi mi zalhal. Rozdíl mezi námi je v tom, že po lži začnu ověřovat fakta, zatímco ty po lži zvolníš a slavíš vítězství.“
„Jsi prostě krutá!“
„Ne. Jsem přesná. Tobě to připadá jako totéž, protože tvoje výstřelky dříve nikdy neměly následky.“
„Vždyť já jsem tě vytáhl z ničeho!“
„Petře,“ usmála se Tereza dokonce trochu, „do tohohle bytu jsem tě přivedla já, ne ty mě. Nepleť si směr záchrany. A ještě něco: když někdo nakládá s cizím majetkem jako s vlastním, není zachránce. Je to jen odtahovka bez svolení majitele.“
Věra pomalu vstala. Jednou udeřila holí o zem a všichni okamžitě ztichli.
„Petře. Pojď sem.“
Petr k ní došel s pevně sevřenou čelistí.
„Připravil jsi svou matku a otce o střechu nad hlavou,“ řekla klidně. „Namluvil jsi jim, že Tereza souhlasila. Lhal jsi dvěma starým lidem. Od této chvíle už tě v tomhle domě bránit nebudu.“
„Babi!“
„Neříkej mi ‚babi‘. Je mi přes sedmdesát a drzosti jsem zažila dost. Ale takovou, která se převléká za starostlivost, vídám málokdy.“
„Paní Věro, děkuji vám,“ řekla tiše Tereza. „Jste první, kdo mu to řekl přímo do očí.“
„Mně už toho mnoho nezbývá, Terezko. Tobě ale ano. Tak se drž.“
Petr se náhle vrhl ke stolu a pokusil se popadnout složku. Tereza bez spěchu položila dlaň na dokumenty.
„To nedělej. Jsou tam jen kopie. Originály mám uložené jinde.“
„Ty jsi všechno naplánovala dopředu.“
„Ne. Jen jsem si všechno ověřila. To jsou dva různé procesy, i když výsledek vypadá podobně.“
„A co teď?!“ téměř zařval. „Vyhodíš je? Pošleš moje rodiče spát na ulici?!“
„Ne,“ řekla Tereza klidně. „Teď poslouchej opravdu pozorně, protože to nebudu vysvětlovat podruhé. Tvoji rodiče mohou zůstat dva týdny tady. Ubytují se ve velkém pokoji, postavím tam skládací lůžko. Paní Věro, pokud budete chtít, můžete zůstat také. Není to charita ani ústupek. Je to obyčejná lidská slušnost. Rodiče nemají platit za fantazie vlastního syna.“
Milada zvedla uslzené oči.
„A co bude potom?“
„Potom se přestěhujete do pronajatého bydlení. Bude řádně smluvně zajištěné a vhodné pro vás. Nájem zaplatí Petr a Roman, každý polovinu. Já do toho nedám ani korunu, protože moje peníze už se jednou účastnily jejich projektu — bez mého vědomí.“
Roman znatelně znervózněl.
„Já teď žádné volné peníze nemám…“
„Romane, dostal jsi peníze z prodeje jejich bytu,“ řekla Tereza pořád stejně klidně. „Jestli už zmizely, nejde o nedostatek prostředků, ale o vážný problém. Problémy se řeší, nevyprávějí se o nich pohádky.“
„Ty mě ještě budeš poučovat o životě?!“
„Vysvětluji ti základní aritmetiku. Vzal jsi cizí, vrať cizí. Všechno ostatní už patří do beletrie.“
Petr chytil bratra za rameno.
„Romane, tak jí něco řekni!“
„A co jí mám říct?“ Roman se prudce vytrhl. „Ty sám jsi mi řekl: ‚Ber, Tereza se nic nedozví.‘ Já jsem za ní nechodil a o nic ji nežádal. Tohle všechno jsi vymyslel ty.“
„Ty mě teď udáš?“
„Já se kvůli tobě utopit nenechám.“
Tereza lehce přikývla.
„A je po slavné mužské solidaritě. Objevil se první závan větru a každý se hned rozběhl jiným směrem.“
David opatrně vykročil ke dveřím.
„Dobře, lidi, já asi půjdu…“
„Davide,“ zavolala na něj Tereza. „Děkuji vám. Dnes jste, aniž jste to zamýšlel, udělal dobrou věc — řekl jste pravdu před svědky. Do budoucna byste podobné informace měl říkat jen tehdy, když jsou poblíž lidé, kterých se přímo týkají. Je to poctivější.“
David něco nesrozumitelně zamumlal a rychle odešel.
Petr zůstal stát uprostřed pokoje sám, obklopený krabicemi, které sem sám přinesl.
„Kdo jsem tady teď?“ zeptal se dutě.
„Manžel, který úplně vyčerpal svůj kredit důvěry,“ odpověděla Tereza. „A nemluvím o bankovním úvěru. Tento druh důvěry se nedá znovu získat několika hezkými slovy a sliby.“
Petr zkusil poslední možnost. Tentokrát promluvil tiše, téměř něžně.
„Terezko, nedělejme radikální rozhodnutí. Všechno napravíme. Já jsem se přece snažil kvůli rodině…“
„Kvůli rodině se postupuje jinak. Lidé si sednou ke stolu, ukážou si čísla a zeptají se ostatních na názor. Ty ses snažil zařídit pohodlí výhradně pro sebe. Pohodlí pro tebe znamená, že všichni kolem něco odevzdávají a zařizují, zatímco ty jen rozkazuješ.“
„Ty mě přece neopustíš kvůli nějakým penězům?“
„Ne kvůli penězům,“ podívala se mu Tereza dlouze do tváře. „Ale proto, že jsi mi třikrát lhal, oklamal vlastní rodiče, použil babičku jako argument a přivedl celý tenhle problém přede dveře s tím, že jsi všechno rozhodl za mě. Peníze se dají znovu vydělat. Poctivost se ale nedá vypěstovat jen proto, že si to člověk najednou přeje.“
„Takže je konec?“
„Znamená to, že máš dva týdny. Tvoji rodiče zatím zůstanou tady. Během té doby jim najdeš důstojné bydlení a vrátíš na náš účet všechny peníze, které jsi vybral. Do poslední koruny.“
„A když to neudělám?“
„Pak, Petře, už nepůjde jen o volný pokoj. Budeme řešit, jestli tenhle dům vůbec zůstane naším společným domovem. Všechno teď visí na velmi tenkém vlákně. A ty ho v rukou rozhodně nedržíš.“
Karel vstal, přešel k Tereze a neobratně jí podal ruku.
„Terezo, odpusť nám, jsme staří hlupáci. Věřili jsme mu.“
„Nejste hlupáci,“ odpověděla. „Jste jeho rodiče. Rodiče jsou před vlastními dětmi vždycky zranitelní. A váš syn přesně věděl, na co zatlačit.“
Milada si dál utírala slzy a mlčela. Věra znovu udeřila holí o podlahu.
„Petře. Vezmi ty krabice a postav je opatrně do rohu. A přestaň hlasitostí zakrývat, že sám nic neumíš napravit.“
Petr se mlčky sklonil k první krabici. Ramena mu poklesla a ve tváři se mu objevil výraz člověka, kterému někdo náhle nastavil zrcadlo. Poprvé spatřil, že ve skutečnosti působí mnohem menší, než si o sobě celý život myslel.
Tereza mezitím uložila dokumenty zpět do skříně, zavřela dvířka a otočila klíčem v zámku. Proč to udělala, nikomu nevysvětlovala.