„Věro?“
Na druhém konci bylo ticho. Potom jsem zaslechla její dech.
„Natálie?“
Mluvila téměř šeptem.
Okamžitě jsem se posadila.
„Jsi sama?“
„Ano.“
Podívala jsem se na spícího Ondřeje.
„Ondřej spí. Co se stalo?“
Znovu se odmlčela. Pak vyslovila větu, při které se mi sevřel žaludek.
„Prosím, pomoz mi odtud odjet.“
Vyskočila jsem z postele.
„Kde je Radek?“
„Spí.“
„Ublížil ti?“
„Ne.“
„Tak mi řekni, co se děje.“
„Vyhrožoval ti?“
„Ne.“
„Zamkl tě někde?“
„Ne.“
Zůstala jsem stát uprostřed ložnice.
„Tak mi vysvětli, co se stalo.“
Věra hlasitě nasála vzduch.
„Nenechá tě odejít?“
„Po telefonu to nedokážu pořádně vysvětlit.“
„Věro…“
„Jen vím, že nechci být tady, až se probudí a znovu mě začne přesvědčovat, abych neodjížděla.“
To už situaci měnilo.
„Brání ti fyzicky v odchodu?“
„Ne.“
„Vzal ti peníze nebo telefon?“
„Ne.“
„Tak co se stalo?“
Po několika vteřinách ticha řekla:
„Myslím, že jsem udělala chybu.“
„Dobře.“
„Chci domů.“
„Prosím, pomoz mi. A neříkej to mému synovi.“
„Dobře.“
„Natálie, prosím. Ondřej se to nesmí dozvědět.“
„Věro, jestli jsi v nebezpečí…“
„Já se vlastně nebojím.“
Právě tahle odpověď všechno ještě zkomplikovala.
„Kde právě jsi?“
V jejím hlase bylo slyšet rozpaky a ještě něco dalšího. Jako by sama pochybovala, jestli má vůbec právo jednoduše vstát a odejít.
„Kde jsi?“
„V koupelně.“
„Můžeš z domu bezpečně vyjít?“
„Ano.“
„Vezmi si jen to nejnutnější, odejdi někam mezi lidi a pošli mi adresu.“
„Natálie…“
„Přijedu pro tebe.“
Kolem šesté ráno jsem už byla na letišti.
„Budu tam,“ napsala jsem jí.
Věra se rozplakala.
„Připadám si jako úplná hlupačka.“
„Jako hlupačka se můžeš cítit až po snídani.“
Ondřejovi jsem nechala vzkaz, že Věra potřebuje mou pomoc a všechno mu vysvětlím, jakmile pochopím, co se vlastně stalo.
Po přistání jsem mu poslala jedinou zprávu:
„Je v bezpečí. Zavolám ti, až zjistím, co se děje.“
Věra na mě čekala v malé snídaňové kavárně tři ulice od Radkova domku. Vedle stolu stál její kufr.
Vypadala vyčerpaně.
Ne však vystrašeně.
A to bylo důležité.
Objala mě.
„První den byl nádherný,“ řekla.
Potom se posadila a sevřela šálek kávy oběma rukama.
„Ani nevím, jestli Radek vlastně udělal něco špatného.“
Sedla jsem si naproti ní.
„Začni tím, proč jsi odešla.“
Věra chvíli mlčela.
„První den byl opravdu krásný. Uvařili jsme spolu večeři, procházeli se po pláži a Radek otevřel láhev vína. Říkal, že se už mnoho let takhle nezasmál.“
„A další den?“
„Začal mluvit o Vánocích.“
Zvedla jsem obočí.
„O Vánocích?“
„Ptal se, kde bych chtěla svátky strávit. U něj, nebo u sebe doma. Myslela jsem, že jen udržuje rozhovor.“
Věra sklopila oči.
„Později mě vzal projet se po okolí. Ukázal mi malý modrý dům.“
„A co řekl?“
„Něco jako: ‚Takový dům by se nám příští sezónu dokonale hodil.‘“
„Nám?“
„Přesně.“
„A v restauraci?“
„Číšník se zeptal, jestli jsme přijeli na dovolenou. Radek se usmál a řekl: ‚Moje přítelkyně zatím ještě nepochopila, že by tu měla zůstat déle.‘“
„Co jsi na to řekla?“
„Nic.“
„Proč?“
Věra se smutně pousmála.
„Protože se všichni kolem usmívali.“
Následující ráno Radek otevřel internetové stránky s nabídkami nemovitostí. Vyptával se, jestli by se jí víc líbil dvoupokojový, nebo třípokojový byt. Pak poznamenal, že by v budoucnu mohla prodat svůj dům, protože mít dvě nemovitosti „nedává smysl“.
„Tvrdil, že jen přemýšlí dopředu,“ řekla.
„Opravdu použil slova ‚v budoucnu‘?“
„Řekl, že si jen plánuje věci s předstihem.“
„A co sis v tu chvíli pomyslela ty?“
„Že se musím co nejrychleji dostat do letadla.“
Ten večer Věra Radkovi oznámila, že chce zbytek dovolené strávit v hotelu. Radek však její důvod odmítl přijmout jako dostatečný.
Nekřičel na ni.
Nevyhrožoval jí.
Jen nechtěl uznat, že její přání odejít samo o sobě stačí.
„Ptal se, proč sama ničím něco hezkého,“ vyprávěla Věra. „Připomněl mi, kolikrát jsem říkala, že se cítím osamělá.“
Otřela si koutek oka.
„A potom řekl, že před ním utíkám ze strachu.“
„Chtěla jsi tam s ním zůstat?“
Věra se na mě podívala.
„A co když měl pravdu?“
„Chceš tam zůstat ty?“
Zavrtěla hlavou.
„Ne.“
„Pak je to dostačující důvod.“
Překvapeně se na mě zadívala.
„Nemohla jsem zavolat Ondřejovi.“
„Protože by řekl: ‚Já jsem ti to říkal‘?“
Věra přikývla.
A teprve tehdy mi došlo, proč volala právě mně.
Nepotřebovala, abych ji zachraňovala před Radkem. Potřebovala někoho, kdo její rozhodnutí odejít nepoužije jako důkaz, že byla hloupá, když se rozhodla zůstat.
Když Radek uviděl, že přicházím s Věrou, jeho výraz se okamžitě změnil.
Po snídani jsme se vrátily k domku. Ještě předtím, než jsme vešly dovnitř, poslala jsem Ondřejovi adresu. Nechtěla jsem, aby přijel. Jen jsem potřebovala, aby věděl, kde jsme.
Dveře otevřel Radek.
Když mě spatřil, napjal se.
„Natálie.“
„Ahoj.“
Podíval se na Věru.
„Co se děje?“
„Jdu si pro věci,“ odpověděla.
Radkovi ztuhla čelist.
„Poslal tě Ondřej?“
„Ne.“
Přesto dál mluvil především ke mně.
„Ví, že jsi tady?“
„Teď už ano.“
Radek se zamračil.
„Proč se k ní všichni chovají, jako by nebyla schopná rozhodovat sama za sebe?“
Věra přestala skládat oblečení do kufru.