„Nikdo se ke mně tak nechová. Zavolala jsem Natálii sama.“
„Jen se snažím pochopit, co se stalo.“
Tentokrát se konečně obrátil přímo k ní.
„Ty sis zavolala vlastní snachu?“
„Zavolala jsem člověku, který umí poslouchat.“
„Ale já jsem tě poslouchal.“
„Ne. Ty jsi se mnou jen diskutoval.“
Radkovi se změnil výraz.
„Snažil jsem se tomu porozumět.“
„Tvrdil jsi, že panikařím.“
„Protože jsi panikařila.“
„Řekla jsem ti, že chci jít zpátky do hotelu.“
„Protože jsi panikařila.“
Věřin pohled ztvrdl.
„Rozhodl ses, že panikařím, jen proto, že se ti nelíbila moje odpověď.“
Radek si sedl. Najednou vypadal úplně vyčerpaně.
„Po rozvodu se moje děti odstěhovaly,“ řekl. „Vrátím se večer domů a nikdo tam není. Můj dům je prázdný.“
Podíval se z okna.
„A potom jsem potkal tebe.“
Věra se posadila naproti němu.
„Myslel jsem, že mezi námi vzniká něco skutečného,“ pokračoval. „Opravdu jsem si myslel, že to něco znamená.“
„Znamenalo,“ řekla tiše.
„Tak proč odcházíš?“
„Protože několik šťastných dnů ještě neznamená, že spolu musíme strávit zbytek života.“
Radek sklopil hlavu.
„Příliš jsem spěchal.“
Po chvíli přikývl.
„Opravdu jsem všechno uspěchal.“
„Já také,“ přiznala Věra.
Byla to pravda, kterou si ani jeden z nich zpočátku nechtěl připustit.
Radek si několik krásných dnů vyložil jako důkaz, že konečně našel ženu, se kterou zestárne. Věra zase uvěřila, že tyto dny dokazují, že se z ní stala úplně jiná žena.
Jenže ani jedno nebylo pravdivé.
Radek vstal a odnesl jeden z Věřiných kufrů ke dveřím. Když mu znovu řekla, že odjíždí, už se ji nesnažil přesvědčovat.
Právě jsme vynášely zavazadlo ven, když u domku zastavilo auto z půjčovny.
Vystoupil z něj Ondřej.
Nejspíš nastoupil do prvního letu, jakmile ode mě dostal adresu.
Věra obrátila oči v sloup.
„Samozřejmě.“
Ondřej k nám rychle přistoupil.
„Jsi v pořádku?“
„Ano.“
Než jsem stačila cokoli vysvětlit, všiml si Radka. Tvář mu okamžitě ztuhla.
„Co se stalo?“
Pak se podíval na mě.
„Já věděl, že je to špatný nápad.“
Věra se k němu otočila.
„Ty si myslíš, že se stydím, protože mě Radek zklamal.“
V duchu jsem zavřela oči.
Tohle nebyla správná věta.
„Já jsem ti to říkal,“ pronesl Ondřej.
Věra se na něj prudce obrátila.
„Právě proto jsem ti nezavolala.“
Ondřej zamrkal.
„Ne. Já nejsem zahanbená.“
„Cože?“
„Jsem naštvaná.“
„Na Radka?“
„Na tebe.“
„Na mě?“
„Od smrti tvého otce zpochybňuješ úplně každé moje rozhodnutí.“
Ondřej vypadal naprosto zmateně.
Věra k němu přistoupila blíž.
„Po tátově smrti kontroluješ všechno, co dělám.“
„Mám o tebe starost.“
„Kontroluješ, jestli jsem jedla. Ptáš se, kam jdu. Když ti nezvednu telefon, voláš mým kamarádkám.“
„Protože mi na tobě záleží.“
„Jenže někdy tvá starost působí jako dohled.“
Ondřej ztichl.
Věřin hlas změkl.
„Zůstala jsem tam déle, než jsem chtěla, mimo jiné proto, že jsem věděla, co řekneš, když odjedu.“
„Mami…“
„Chtěla jsem si aspoň jednou dokázat, že dokážu udělat odvážné rozhodnutí bez tvého svolení.“
Ondřej vypadal zdrceně.
„Nikdy jsem nechtěl, aby sis připadala bezmocná.“
„Já vím. Ale přesně tak jsem se cítila.“
Věra se zhluboka nadechla.
„A to, že jsem změnila názor, neznamená, že jsi měl od začátku právo rozhodovat za mě.“
Poprvé se Ondřej nezačal obhajovat.
Dlouze se na matku díval.
„To, že teď odjíždím, neznamená, že moje rozhodnutí zůstat bylo hloupé,“ pokračovala Věra. „Jen jsem zjistila něco nového a změnila svůj názor.“
Tentokrát Ondřej neodporoval.
Podíval se na kufr, na Radka a potom znovu na matku.
„Co chceš udělat teď?“
Věra překvapeně zamrkala.
„Chci si pronajmout vlastní hotelový pokoj.“
Byla to nejspíš první opravdu užitečná otázka, kterou Ondřej toho rána položil.
„Chci vlastní pokoj, synu.“
Ondřej přikývl. Ruka mu automaticky sjela k telefonu, ale zastavil se.
„Dobře. Řekni mi, jestli chceš, abych ti s rezervací pomohl.“
Věřin obličej se zjemnil.
„Dobře,“ odpověděla.
Pokoj si nakonec zarezervovala sama.
Ondřej odletěl ještě ten večer domů. Na mou žádost jsem s Věrou zůstala další dvě noci.
Chodily jsme na večeře a procházely se podél moře.
„Myslela jsem, že Radek znamená, že jsem konečně začala žít dál,“ řekla jednoho večera.
Poslední ráno se na mě usmála.
„Teď si myslím, že objednat si dezert a sníst ho sama se také počítá.“
O několik měsíců později si Věra znovu rezervovala dovolenou.
Tentokrát jela sama.
Ondřej ji odvezl na letiště. Když vytahovala kufr z auta, nikdo jí nepomáhal utíkat před někým jiným.
Místo si vybrala sama.
Sama zvolila termín.
A sama se rozhodla odjet.
Ondřej si odkašlal.
„Chceš, abych ještě jednou prošel recenze hotelu?“
Věra se k němu pomalu otočila.
Ondřej okamžitě zvedl obě ruce.
„Dobře, dobře. Je ti třiašedesát.“
Věra se usmála.
„A jsem naprosto schopná přežít večeři s cizími lidmi.“
Pak políbila syna na tvář, vzala si kufr a sama vykročila do terminálu.