Zamířila rovnou ke kávovaru.
Káva v něm nebyla.
Maminka vedle mě se nepatrně pohnula.
Opatrně jsem se dotkla jejího zápěstí.
Zuzana otevřela jednu skříňku a potom druhou.
„Káva ještě není hotová?“
„Zatím ne,“ odpověděla jsem.
Podívala se na maminku.
„Aha…“
Pak si všimla tabule.
Přečetla si seznam.
A přečetla si ho ještě jednou.
Potom se zasmála.
„Co to má být?“
„Rozdělení víkendových povinností.“
„To vidím,“ odvětila Zuzana.
„Dnešní snídani připravíš ty.“
Podívala se na mě, jako bych po ní chtěla, aby opravila střechu.
„To myslíš vážně?“
„Naprostě.“
Úsměv jí zmizel z tváře.
„Ale tvoje matka nás pozvala na návštěvu.“
Než jsem stačila odpovědět, objevil se v kuchyni David.
Přečetl si tabuli.
Potom se podíval na mě.
Předchozího večera jsem mu řekla, že už se nebude dívat, jak se maminka vyčerpává. O tabuli však nic nevěděl.
Zuzana se otočila k synovi.
„Ukázalo se, že dnes připravuji snídani.“
David na chvíli zaváhal.
Ta krátká pauza mi připadala nekonečná.
Pak řekl:
„Dobře.“
Zuzana na něj zůstala zírat.
„Dobře?“
„Ano. A potom všechno uklidím.“
Zkřížila ruce na prsou.
„Když ke mně přijedou hosté, nevítám je seznamem povinností.“
Radek právě scházel ze schodů a zastavil se na posledním stupni.
David se podíval na matku.
„Ne. Táta obvykle nakupuje, snídani většinou připravuji já a ze stolu uklízí všichni. Všichni kromě tebe.“
Zuzana se prudce obrátila k manželovi.
Radek rozpačitě pokrčil rameny.
„Na nákupy opravdu jezdím já.“
„O to vůbec nejde,“ namítla.
Jenže přesně o to šlo.
Zuzana se považovala za skvělou hostitelku. Slyšela jsem to od ní mnohokrát. Plánovala večeře, vybírala květiny na stůl, pouštěla hudbu a rozesazovala hosty.
Skutečnou práci ale dělali ostatní.
Zdálo se, že to postupně dochází všem přítomným. Maminka se však hned pokusila napětí zmírnit.
„Můžu rychle usmažit vajíčka,“ nabídla.
„Ne,“ řekla jsem pevně.
Zuzana po mně vrhla rozzlobený pohled.
Potom otevřela lednici.
„Dobře. Kde máte vejce?“
V devět hodin jsme se nasnídali.
Nestala se žádná katastrofa. Zuzana nikoho neotrávila a nikdo nezůstal hladový.
Připravila míchaná vajíčka a tousty. Vejce byla trochu vysušená. Ptala se, kde je máslo, přestože každý víkend viděla maminku brát ho ze stejné police. Potom hledala pánev a obracečku.
Třikrát se maminka zvedla, aby jí pomohla.
A třikrát jsem ji požádala, aby si znovu sedla.
Po snídani Zuzana ze zvyku nechala talíř na stole.
David se podíval na talíř.
Pak na matku.
Zuzana se vrátila a odnesla ho.
Měla bych se radovat z toho malého vítězství.
Místo toho jsem cítila únavu.
Maminka totiž vypadala nešťastně.
K obědu mi došlo, že nová pravidla nejsou těžká jen pro Zuzanu.
Maminka za mnou chodila po kuchyni.
„Nakrájela jsi rajčata příliš nahrubo.“
„Nějak to přežijeme.“
„Můžu připravit zálivku.“
„Zvládnu to sama.“
„Velká mísa je ve spodní skříňce.“
„Mami.“
Zmlkla a po chvíli se zeptala:
„Co tedy mám dělat?“
Ta otázka mi potom dlouho zněla v hlavě.
Nezeptala se: „S čím ti můžu pomoct?“ Ani: „Co je ještě potřeba?“
Řekla: „Co tedy mám dělat?“
„Běž si sednout ven,“ navrhla jsem.
„A co tam budu dělat?“
„Cokoli budeš chtít.“
Dívala se na mě, jako bych jí navrhla něco naprosto nepochopitelného.
Později jsem šla nahoru pro svetr a zaslechla hlasy za dveřmi pokoje pro hosty.
Mluvili tam Zuzana s Radkem.
Nechtěla jsem poslouchat. Pak ale Zuzana řekla:
„Přesně toho jsem se bála.“
Zastavila jsem se.
Radek odpověděl tak tiše, že jsem mu nerozuměla.
„Říkala mi to sama,“ pokračovala Zuzana. „Je pro ni čím dál těžší všechno zvládat. Úklid, nákupy, přípravu domu… A teď s ní zacházejí, jako by už nedokázala vést vlastní domácnost.“
Zaklepala jsem.
Za dveřmi zavládlo ticho.
Zuzana otevřela.
„O čem mluvíte?“
„Prosím?“
„Řekla ti maminka, že je to pro ni těžké?“
Zuzana se podívala na Radka a potom znovu na mě.
„Ona ti o tom neřekla?“
„Ne.“
Když jsem sešla dolů, maminka seděla na terase.
Zeptala jsem se jí přímo.
Povzdechla si.
„Není to žádné tajemství.“
„Co jsi Zuzaně řekla?“
„Nic zvláštního.“
Zuzana vyšla za mnou.
„Říkala jsi, že je čím dál únavnější se o tenhle dům starat.“
„Řekla jsem, že se teď unavím rychleji než dřív,“ upřesnila maminka.
„A také jsi říkala, že tě nebaví pořád jezdit na nákupy,“ připomněla Zuzana. „A že připravit každý týden dům na příjezd hostů je hodně práce.“
Otočila jsem se k tchyni.
„A ty ses rozhodla, že jí vůbec nepomůžeš?“
Její tvář ztvrdla.
„Ne. Nechtěla jsem, aby měla pocit, že už není schopná rozhodovat o vlastním životě.“
Nevěřícně jsem se zasmála.
„Proto jsi po sobě nechávala špinavé hrnky?“
Zuzana zrudla.
„Ty tomu nerozumíš.“
„Tak mi to vysvětli.“
Chvíli mlčela a potom si sedla.
„Když moje matka zestárla, začali jsme jí pomáhat úplně se vším. Tedy… tak jsme tomu říkali.“
Hlas se jí ztišil.
„Brali jsme jí z rukou tašky s nákupem. Říkali jsme jí, že už nemusí vařit. Kdykoli se pustila do úklidu, poslali jsme ji sednout. Při každém svátku se snažila něco připravit, ale někdo vždycky řekl: ‚Mami, nestarej se, uděláme to sami.‘ Mysleli jsme, že děláme správnou věc.“
Zuzana se podívala na jezero.