— Moje máma se celý život obětovala pro svoje děti! — křičel. — A ty ji teď vyhazuješ, jako by byla nějaká cizí ženská!
— Pět let snáším, jak se ke mně oba chováte, — řekla Jana a zapnula přeplněnou tašku. — A poslední tři měsíce jsem se bála normálně projít vlastním bytem, abych zase někomu nepřekážela!
Pak vešla do ložnice pro Petrovy věci.
Košile, džíny, mikiny a svetry postupně mizely ve druhé tašce. Petr chodil za Janou z místnosti do místnosti.
— Vzpamatuj se! — chytil ji za paži. — Kam máme asi jít?
Jana se mu vyprostila.
— To už není moje starost. Jeďte k Lukášovi.
— U Lukáše není místo! — ozvala se Marie z obýváku. — Mají malé dítě!
— A tady bydlím já! — odpověděla Jana a vyšla z ložnice se dvěma plnými taškami.
Postavila je vedle vstupních dveří. Potom se vrátila pro boty, Mariinu kosmetickou taštičku a drobnosti, které měla rozložené na komodě.
— Tohleho budeš litovat! — křičel Petr a natahoval na sebe bundu. — Zůstaneš sama! A pak za mnou ještě přijdeš po kolenou a budeš prosit, abych se vrátil!
Jana beze slova otevřela dveře.
Marie popotahovala a skládala poslední věci do igelitové tašky.
— Janičko, ještě si to rozmysli, — pronesla najednou prosebně. — Kam máme teď jít?
— Tam, kde jste bydleli předtím, než jste se rozhodli nastěhovat sem, — odpověděla Jana klidně.
Petr popadl svou tašku a zamířil na chodbu. Když překročil práh, ještě se prudce otočil. V obličeji měl směs vzteku a nevěřícnosti.
Marie vyšla jako poslední a táhla za sebou několik tašek. Na chodbě se zastavila a podívala se na Janu.
— Nevděčnice! — vykřikla. — My jsme to s tebou přece mysleli dobře!
Jana zavřela dveře.
Dvakrát otočila klíčem a nakonec ještě zajistila řetízek.
Z chodby se nějakou dobu ozývaly rozhořčené hlasy, těžké kroky a nakonec zvuk dveří výtahu.
Pak nastalo ticho.
Jana zůstala stát opřená zády o dveře. Slyšela jen vlastní dech.
Poprvé po mnoha měsících z obýváku neřvala televize. Nikdo neposouval věci. Nikdo nevzdychal na gauči, nekontroloval její nákupy ani nekomentoval každý její pohyb.
Pomalu přešla do obývacího pokoje.
Nejdřív otočila gauč zpátky tak, jak stával dřív. Potom přesunula televizi na původní místo. Nakonec otevřela balkon a přinesla dovnitř svoje pokojové rostliny.
Jeden květináč po druhém vracela na parapet.
Když bylo všechno zase téměř jako předtím, posadila se na gauč a opatrně si vzala zachráněné album.
Otevřela ho.
Na první stránce školní slavnost. Na další narozeniny s dortem a pěti svíčkami. Potom fotografie ze školky.
Jana pomalu obracela stránky a najednou se rozesmála.
Nejdřív jen tiše, téměř neslyšně.
Pak hlasitěji.
Smích se po chvíli změnil v pláč, prudký a nekontrolovatelný, jako by z ní odcházel všechen strach, který v sobě celé měsíce držela. A potom se mezi slzami znovu začala smát.
Seděla na svém gauči, tiskla staré, ušpiněné album pevně k hrudi, plakala a smála se zároveň.
Její domov jí zase patřil.
Jen jí.