Všiml si, že ho pozoruji, a zastavil se.
— Dobré ráno, — pozdravil.
— Dobré.
Pohledem krátce přejel k mému domu a potom se znovu podíval na mě.
— Vy budete Tereza.
To, že znal moje jméno, mě okamžitě znervóznilo.
— A ty jsi Jakub.
Přikývl.
— Jak se Marie má? — zeptala jsem se.
— Dobře.
— Poslední dobou jsem ji venku vůbec neviděla.
— Bývá unavená.
Mluvil zdvořile, ale pod klidným tónem jsem cítila opatrnost. Než jsem stačila rozhovor prodloužit, zamířil ke staršímu autu zaparkovanému u chodníku, nastoupil a odjel.
Během následujících dvou týdnů jsem Marii venku nezahlédla ani jednou.
Ani jedinkrát.
Jakuba jsem naopak vídala téměř denně přicházet a odcházet.
Někdy dorazil ráno a zůstával několik hodin. Jindy jeho auto stálo před Mariiným domem celou noc.
Brzy už ani nezvonil.
Vytáhl vlastní klíč a normálně si odemykal.
Pokaždé, když jsem viděla, jak ho zasouvá do zámku, se můj neklid zvětšoval.
Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že je Marie spokojená. Možná jí lichotila jeho pozornost. Možná Jakub převzal domácí práce, se kterými jsem jí dříve pomáhala já. A možná jsem je jednoduše nespravedlivě posuzovala kvůli obrovskému věkovému rozdílu.
Jenže Marie mi přestala telefonovat.
Už na mě nemávala z okna. Nechodila ven ani pro poštu. A když jsem zavolala já, telefon nezvedla.
Místo toho začaly chodit stručné zprávy.
„Jsem v pořádku. Nedělej si starosti.“
Poprvé jsem tomu uvěřila.
Když přišla druhá, několik minut jsem jen seděla s mobilem v ruce a hleděla na displej.
Marie nikdy nepsala takhle. Její zprávy byly dlouhé a plné naprosto zbytečných podrobností. Vždycky nejprve pozdravila, potom se zeptala, jak se mám, a nakonec mi ještě připomněla, že si mám vzít kabát. Jednověté odpovědi nebyly její styl.
Znovu jsem zavolala.
Nikdo to nezvedl.
O pár minut později přišla další zpráva.
„Jsem v pořádku. Nedělej si starosti.“
Úplně stejná.
Ani jediné slovo jinak.
Začínala jsem mít pocit, že na těch zprávách něco nesedí.
A pak jedno odpoledne kurýr omylem nechal balík určený Marii na mojí verandě.
Vzala jsem krabici a odnesla ji k sousednímu domu.
Zaklepala jsem několikrát.
Nikdo neotevřel.
— Marie? — zavolala jsem. — To jsem já, Tereza.
Ticho.
Zabušila jsem silněji.
Pořád nic.
Úzkost ve mně rostla. Nakonec jsem se vrátila domů pro náhradní klíč, který mi Marie dala před mnoha lety právě pro případ nouze.
Když jsem odemykala, třásly se mi ruce.
Uvnitř bylo dokonale uklizeno.
Až příliš dokonale.
Ve dřezu nebylo jediné špinavé nádobí. Na stole neležely noviny. Dokonce i deka, která obvykle spočívala přes opěradlo Mariina oblíbeného křesla, zmizela.
Všechno bylo přesně srovnané, čisté a téměř nedotčené.
Marie ani Jakub nikde.
— Marie? — zavolala jsem znovu.
A tehdy jsem ten zvuk uslyšela.
Ze sklepa se ozývalo slabé, sotva postřehnutelné klepání.
Měla jsem pocit, jako by mi v žilách ztuhla krev.
Rozběhla jsem se dolů po schodech.
Když jsem došlápla na poslední, klepání se ozvalo znovu.
— Marie?! — vykřikla jsem.
Zpoza dveří malé skladovací místnosti se ozval slabý hlas.
— Terezo?
Vrhla jsem se přes sklep a chytila za kliku.
Dveře nešly otevřít.
— Jsem tady, — řekla jsem. — Ustup od dveří.
Narazila jsem do nich ramenem.
Jednou.
Podruhé.
Staré dřevo zapraskalo, ale vydrželo.
Při třetím nárazu povolila západka a dveře se prudce otevřely dovnitř.
Marie seděla na podlaze vedle několika kartonových krabic. Byla bledá a jednou rukou si držela kotník. O kus dál ležela převrácená dřevěná stolička.
— Proboha.
Okamžitě jsem si k ní klekla.
— Jsi zraněná?
— Kotník, — zašeptala. — Chtěla jsem něco sundat z horní police a spadla jsem. Dveře se zabouchly a zámek se zasekl.
— Jak dlouho tady sedíš?
— Asi hodinu.
Úleva se ve mně smísila se vztekem.
— Kde je Jakub?
— Šel do lékárny.
— A nechal tě samotnou?
Marie se zamračila.
— Nevěděl, že jsem šla do sklepa.
Pomohla jsem jí posadit se pohodlněji a vytáhla telefon. Sotva jsem se chystala zavolat pomoc, nahoře hlasitě bouchly vstupní dveře.
— Marie? — ozval se Jakubův hlas.
Vzápětí se domem rozezněly rychlé kroky.
Když se objevil pod schody, úplně zbledl. Papírová taška z lékárny mu vypadla z ruky a dopadla na podlahu.
— Co se stalo?
— Nechal jsi třiaosmdesátiletou ženu samotnou v domě, kde může kdykoli upadnout, — vyjela jsem na něj.
Podíval se na Marii a okamžitě k nám přiběhl.
— Byl jsem pryč sotva dvacet minut.
— A přesně tolik stačilo.
— Terezo, — ozvala se varovně Marie.
Jakub si klekl vedle ní. Když se opatrně díval na oteklý kotník, ruce se mu viditelně třásly.
— Promiň, — řekl. — Neměl jsem tě vůbec nechat chodit sem dolů.
— Ty jsi mi říkal, ať do sklepa nechodím, — přiznala Marie. — Několikrát.
Na okamžik zavřel oči, jako by si přesto všechno dával za vinu.
Zavolala jsem zdravotníky. Zatímco jsme čekali, Jakub složil deku a podložil Marii nohu. Potom k ní mluvil tichým, vyrovnaným hlasem.
— Zůstaň se mnou, Maruško. Už jedou.
— Neumírám, — zamumlala.
— Já vím.
— Tak se na mě přestaň dívat, jako kdybych umírala.
Stiskl rty a tehdy mi došlo, že se snaží nerozplakat.