Jmenuji se Richard Král, je mi šestatřicet let a před něco málo přes rokem mi zemřela manželka Klára. Agresivní forma rakoviny ji připravila o život během pouhých šesti měsíců. Od té doby se můj život i život mých šesti dcer proměnil v naprostý chaos, který nedokázaly napravit ani všechny peníze světa.
Založil jsem technologickou společnost Mantek, jejíž hodnota přesahuje miliardu korun. Zvenčí to vypadá, že mám úplně všechno: rozlehlý dům v luxusní čtvrti, drahá auta a majetek, který by pohodlně uživil několik dalších generací. Jenže když člověku uvnitř zůstane prázdno, stovky čtverečních metrů a nekonečná čísla na účtech jen zesílí ozvěnu té bolesti. Během posledních dvou týdnů překročilo práh našeho domu třicet sedm chův.
Některé odtud utíkaly v slzách, jiné přísahaly, že se nevrátí ani za všechno zlato v zemi. Agentury už naši rodinu zařadily na svůj neoficiální seznam případů, do kterých se nikomu nechce. Tvrdí, že jsme beznadějní. A já jim vlastně nemohu nic vyčítat. Nemohu obviňovat ani sebe, ani své dcery. Všichni jsme uvázli v ráně, kterou po sobě Klářina smrt zanechala. Nehojí se. Jen dál pulzuje a mění ticho v každé místnosti v němý výkřik.
Kdysi byl náš dům plný smíchu, zpěvu a vůně čerstvě upečeného domácího chleba. Teď je tu cítit barva ze stěn, rozbité hračky a slzy, které v sobě někdo příliš dlouho dusil. A moje dcery… Bože, moje holčičky.
Karolíně, nejstarší z nich, je dvanáct. Má nejbystřejší mysl, jakou jsem kdy u dítěte poznal, a mladší sestry řídí, jako by velely malému oddílu, který vede vlastní válku proti celému světu.
V den matčina pohřbu se na mě Karolína podívala a řekla:
„Žádná žena nikdy nezaujme její místo, tati. Nikdo.“
Od té chvíle se každá nová chůva stává jejím nepřítelem. Karolína je přesvědčená, že ji musí z domu za každou cenu vyhnat.
Hned po jejím boku jsou šestiletá dvojčata Tereza a Veronika. Dvě malé holčičky, které se usmívají hlavně tehdy, když právě vymýšlejí další lumpárnu. Do bot schovávají umělý hmyz, kliky a dveře potírají lepidlem a jídlo ukládají do zásuvek s nábytkem.
Když se chystají na další výpravu, jejich smích mi někdy připadá jako obranný štít proti bolesti, kterou zatím nedokážou pojmenovat ani jinak projevit.
Desetiletá Eliška svádí vlastní, mnohem tišší boj. Po Klářině smrti si začala vytrhávat vlasy po celých pramenech. Na hlavě se jí objevila viditelná holá místa — stopy úzkosti, s níž si neporadili ani ti nejdražší psychologové.
Devítiletá Julie trpí záchvaty paniky, nejhoršími během noci. Občas uprostřed spánku zaslechnu, jak z druhého konce chodby křičí matčino jméno. Zůstanu stát přede dveřmi jejího pokoje a vůbec nevím, co bych měl udělat, aby se jí ulevilo.
Osmiletá Sofie se znovu začala pomočovat. Není to lenost ani náhoda. Je to strach a dětský emoční návrat, který její mysl zatím nedokáže ovládnout.
A potom je tu nejmladší, tříletá Izabela. Od maminčiny smrti téměř přestala mluvit. Občas pronese jediné slovo, nanejvýš dvě, a pořádně se nají jen tehdy, když už skoro usíná.
Toho dne jsem stál u okna a díval se, jak z našeho domu prchá další chůva. Uniformu měla roztrženou a její vlasy získaly nečekaný zelený odstín — výsledek další kruté hry našich dvojčat. Zalila mě směs studu a naprostého zoufalství.
Třicet sedm lidí za čtrnáct dní.
Třicet sedm žen, z nichž téměř každá před odchodem vyslovila stejnou větu: ty děti nepotřebují přísnější dohled. Potřebují matku. Jenže jejich matku jim vrátit neumím.
Právě když jsem sledoval vzdalující se taxi, zazvonil můj osobní asistent Antonín.
„Pane Králi, v našem seznamu už nezůstala jediná agentura. I ty poslední nás označily za případ, do kterého se nikdo nechce pustit.“
„Takže profesionální možnosti jsou vyčerpané,“ odpověděl jsem unaveně.
„Je tu ještě jedna možnost, pane.“
Mohli jsme alespoň dočasně najmout uklízečku. Někdo by udržoval dům v jakž takž obyvatelném stavu, než bychom našli jiné řešení. Těžce jsem vydechl. V tu chvíli mi i obyčejný pořádek připadal jako malý zázrak.
„Zařiďte to. Najděte kohokoli, kdo bude ochotný sem přijít.“
Několik kilometrů od mého domu se ve stejnou dobu probudila mladá žena jménem Lenka Dvořáková. Bylo jí pětadvacet, ale v obličeji už měla trvalou únavu člověka, který pracuje za dva a sní za deset.
Její otec byl zedník a nedávno odešel do důchodu. Matka prodávala domácí cukroví. Lenka od osmnácti let uklízela cizí domácnosti, aby si mohla platit večerní studium dětské psychologie.
Toho rána se chystala do své běžné práce. Čekala ji cesta se třemi přestupy, když jí náhle zavolali z agentury, se kterou občas spolupracovala.
„Lenko, máme naléhavou zakázku.“
„O co jde?“
„Velký dům v luxusní části města. Odměna je dvojnásobná oproti běžné sazbě. Klient potřebuje někoho ještě dnes.“
Lenka pohlédla na neuhrazené účty rozložené na stole.
„Dvojnásobná?“ ujistila se.
„Přesně tak.“
„Pošlete mi adresu. Za dvě hodiny jsem tam.“
Ještě netušila, že nejde jen do bohatého domu, kde bude uklízet. Měla vejít do sídla naplněného zármutkem a postavit se hněvu šesti dívek, které po matčině smrti vyhlásily válku celému světu kolem sebe.
O dvě hodiny později zastavilo taxi před vysokou kovanou bránou domu rodiny Králových.
Lenka vystoupila v jednoduché bílé halence a obnošených džínách. Přes rameno měla starý batoh, kudrnaté vlasy si narychlo stáhla do nedbalého drdolu a tmavýma očima si pozorně prohlížela okolí.
A především — v jejím pohledu nebyl ani náznak strachu.
Z okna v horním patře ji sledovalo šest párů očí.
„Další oběť,“ pronesla Karolína chladně.
Dvojčata se tiše zachichotala.
„Uvidíme, jak dlouho vydrží.“
Když nová pracovnice vstoupila do domu, čekal jsem na ni ve své pracovně. Chtěl jsem jí hned vysvětlit, do čeho přichází, ale nedokázal jsem se rozhodnout, od čeho začít.
„Dům potřebuje důkladný úklid,“ řekl jsem nakonec. „A děvčata procházejí velmi těžkým obdobím.“
Lenka se na mě podívala klidně a bez nejmenšího zaváhání odpověděla:
„Pan Antonín mi řekl, že jste mě pozvali pouze kvůli úklidu. O děti se starat nemám.“
„Přesně tak. Nic víc.“