Tomáš dovezl Elišku téměř až k vodě.
Myslela jsem si, že všechny tyto pomůcky byly součástí nějakého programu přístupnosti, který Tomáš předem našel.
Eliška zvedla nohy, ale vlna, která se k ní přihnala, ustoupila jen pár centimetrů od jejích chodidel.
„Zítra,“ řekla. „Zítra to zkusím znovu.“
„Ráno odjíždíme,“ připomněla jsem jí opatrně.
Úsměv z její tváře zmizel.
V noci usnula s fotografií zámku přitisknutou k hrudi.
Naše poslední ráno ještě spala nahoře. U polštáře měla položené Minnieiny uši.
Tomáš si k ní sedl.
„Tak sem přijdeme brzy ráno.“
Potom odešel skládat zavazadla do kufru pronajatého auta a já zamířila k recepci, abych vyřídila odhlášení z hotelu.
Vedoucí recepce se jmenovala Denisa. Zadávala číslo našeho pokoje, když najednou zaváhala. Sklonila se a vytáhla zpod pultu zalepenou obálku.
Pak se podívala skleněnými dveřmi směrem k Tomášovi.
Výraz v její tváři se změnil tak náhle, až se mi stáhl žaludek.
„Stalo se něco?“ zeptala jsem se.
Denisa položila obálku přede mě.
„Promiňte,“ řekla tiše. „Nějak jsem předpokládala, že už to víte.“
Přitáhla se ke mně a téměř šeptem dodala:
„Co mám vědět?“
Prsty jsem sevřela obálku pevněji.
„Muž jménem Petr zaplatil pro vaši rodinu dvě služby. Dnes ráno sem přijel a čeká na terase. Váš manžel řekl, že si s vámi musí nejdřív promluvit. Teprve potom se možná uskuteční setkání.“
Podívala jsem se k parkovišti. Tomáš právě přesouval kufry do auta.
„Řekl, že hned pochopíte, kdo to je.“
Denisa obrátila pohled k prostoru u restaurace.
U jednoho ze stolů seděl starší muž. V rukou držel naši fotografii před zámkem.
Poslední a jediný další okamžik, kdy jsem ho viděla, byl pohřeb Jakuba.
Přesto jsem ho poznala okamžitě.
Petr.
Jakubův otec.
Stál tehdy na druhé straně hrobu a ani jednou se na mě nepodíval.
Ve svém prvním dopise mě obvinil, že mu schválně bráním v kontaktu s Jakubovým dítětem.
Po Eliščině narození jsme si nějakou dobu dopisovali. Napsala jsem mu, že během mého těhotenství ani jednou nezavolal a nezeptal se, zda nepotřebuji pomoc.
Petr tvrdil, že ho žal zlomil natolik, že nebyl schopný s nikým mluvit.
Odpověděla jsem, že používá svůj smutek jako pohodlnou výmluvu.
On byl po všechny ty roky přesvědčený, že jsem ho z našeho života vymazala já.
Dopisy byly stále ostřejší a rozzlobenější. Nakonec přestaly úplně.
Já si celé roky myslela, že Petr s Eliškou nechce mít nic společného.
A on přitom žil v přesvědčení, že jsem mu nedovolila přiblížit se k jeho vnučce.
Prošla jsem halou a otevřela skleněné dveře.
Petr okamžitě vstal.
„Co tady děláte?“
„Kláro…“
„Ptám se, co tady děláte.“
„Zavolal mi Tomáš.“
Prudce jsem se otočila k parkovišti. Ven jsem vyšla tak rychle, že mě automatické dveře málem udeřily do ramene.
Tomáš mě čekal u auta.
„Ty jsi sem pozval Petra?“
„Kláro, nech mě to vysvětlit.“
„Pozval jsi sem Petra?“
„Ano.“
„Spojil ses s ním za mými zády?“
„Ano.“
„A dovolil jsi mu zaplatit Eliščin výlet?“
Tomáš ztišil hlas.
„Hledal jsem její rodný list kvůli dokumentům na cestu a našel jsem vaše dopisy.“
„Ty jsi je četl?“
„Jen ten poslední.“
„A potom jsi mu zavolal, aniž by ses mnou promluvil?“
Pro mě byl ten poslední dopis jen pokračováním staré hádky. Tomáš si však zapamatoval jednu větu, kterou jsem se kdysi rozhodla přehlédnout.
„Petr napsal, že mu můžeš zavolat, až na to bude Eliška sama připravená,“ řekl. „Nechal tam telefonní číslo.“
„A přesto jsi mu zavolal bez mého svolení.“
„Ano.“
„A potom jsi mu řekl, v jakém hotelu jsme ubytovaní?“
„Pověděl jsem mu o cestě. Nabídl, že zaplatí něco, co Elišku potěší.“
„Pustil jsi cizího člověka do poslední cesty naší dcery a nic jsi mi neřekl.“
Tomáš se podíval k hotelu.
„Petr chtěl přijet už na začátku výletu.“
„Protože Elišce už téměř nezbývá čas.“
Ta slova mě přiměla zmlknout.
Tomáš pokračoval velmi opatrně:
„Chtěl přijet hned první den. Zakázal jsem mu to. Řekl jsem, že jen ty máš právo rozhodnout, jestli se s ním někdy setká.“
„Ale teď je tady.“
„Včera večer volal znovu. Řekl, že by nedokázal žít s vědomím, že přišel o poslední šanci, aniž by tě osobně požádal.“
„Jak to celé zařídil?“
„Dal jsem mu číslo hotelové zákaznické linky. Řekl jsem, co si Eliška přeje. On se spojil s lidmi, kteří mohli pomoct, a všechno zaplatil přímo.“
„Ty jsi sem přivedl člověka, kterého jsem neviděla celé roky, a přede mnou jsi to zatajil.“
„Nevěděl jsem, jestli mu můžeš věřit.“
„Tak proč jsi ho vůbec zval?“
Tomáš sklopil oči.
„Pořád jsem si říkal, že čekáme na nějaký ideální okamžik. Jenže takový okamžik možná nikdy nepřijde. Dovolil jsem mu přijet pouze do hotelu. Nic jsem mu neslíbil. Ani setkání, ani seznámení. Nic, dokud s tím ty a Eliška nebudete souhlasit.“
„Měl jsi mi to říct dřív, než nastoupil do letadla.“
„Ano.“
Znovu jsem se podívala na Petra. Stále stál u svého stolu a ani se k nám nepokoušel přiblížit.
„Jsem na tebe strašně rozzlobená.“
„Máš na to plné právo.“
„To, že jsi ho našel, možná vzešlo z lásky. Ale přivést ho sem bez mého souhlasu jsi neměl právo.“
Tomáš přikývl.
„Vím.“
Vtom se za námi ozval Eliščin hlas.