„Proč tady všichni šeptáte?“
Seděla v invalidním vozíku u vchodu, stále v pyžamu. Vedle ní stál hotelový zaměstnanec.
Tomáš k ní okamžitě zamířil.
„Měla jsi zůstat ležet.“
„Probudila jsem se a nikdo tam nebyl.“
Za Eliškou vyšla z hotelu Denisa.
„Když se probudila, zavolala na recepci,“ vysvětlila. „Poslali jsme k ní zaměstnance a ten jí pomohl dolů.“
Ještě jsem nebyla připravená Tomášovi odpustit. Dokonce jsem se nesnažila ani pochopit, proč to udělal.
Jenže teď už rozhodnutí nepatřilo mně ani jemu.
Patřilo Elišce.
Vrátily jsme se do pokoje a sedly si vedle sebe na postel. Z obálky jsem vytáhla starou fotografii, kterou tam Tomáš vložil.
Na snímku stál Petr vedle desetiletého Jakuba.
Vysvětlila jsem Elišce, že dole čeká Jakubův otec.
„Tvůj biologický dědeček,“ řekla jsem. „Jmenuje se Petr.“
Eliška dlouho prohlížela fotografii. Potom přejela prstem po tváři svého otce.
„Má moje oči.“
„Petr se se mnou chce poznat?“
„Ano.“
„Opravdu hodně.“
Eliška chvíli mlčela.
„A chceš, abych se s ním setkala?“
Přinutila jsem se odpovědět naprosto upřímně.
„Chci, aby ses rozhodla sama.“
Eliška se podívala na Tomáše.
„Ty jsi ho sem přivedl?“
Tomáš přikývl.
„Měl jsem to hned říct tvojí mamince.“
Eliška o tom chvíli přemýšlela.
„Je hodný?“
Tomáš se podíval na fotografii.
„Myslím, že ano. Ale nic mu nedlužíš.“
Eliška sevřela snímek v prstech.
„Chci ho vidět.“
Petr vešel do pokoje bez obrovské kytice, bez drahých dárků a bez předem připravené řeči.
V rukou držel jen malou dřevěnou hrací skříňku.
Eliška zvedla víko. Ozvala se tichá, prostá melodie.
„Patřila tvému tatínkovi,“ řekl Petr.
Eliška se na něj podívala.
„Jaký byl, když mu bylo deset?“
Petr se usmál přes slzy.
„Zbožňoval palačinky. Nenáviděl zavazování tkaniček. A jednou se rozhodl ubytovat žábu v koupelně.“
Eliška se rozesmála.
„A co bylo potom?“
„Tvoje babička křičela tak hlasitě, že ji slyšel celý dům. Žába utekla. Nakonec jsme ji našli v koši na prádlo.“
Ten obyčejný příběh byl pro Elišku mnohem cennější než jakákoli dlouhá řeč.
Petr nabídl, že zaplatí změnu našich letenek a ještě jednu noc v hotelu. První reakcí bylo odmítnout to — už jen z principu.
Pak se ale Eliška zeptala, jestli bychom mohli ještě jednou jet k oceánu.
Zavolala jsem doktoru Novákovi. Když potvrdil, že její stav je dostatečně stabilní a další den nepředstavuje vážné riziko, Petr změnil letenky a prodloužil náš pobyt.
Na pláži šel Petr po jedné straně Eliščina křesla a Tomáš po druhé. Společně ji dovezli až k samé hranici vody.
Později jsem stála vedle Petra, zatímco Eliška odpočívala pod slunečníkem.
Tentokrát se malá vlna skutečně dotkla jejích chodidel.
Eliška překvapeně vyjekla a vzápětí se hlasitě rozesmála.
„Je studená!“
Petr se smál s ní. Tomáš si dřepl vedle křesla a nenápadně si otřel oči.
„Pořád jsem na tebe naštvaná,“ řekla jsem Petrovi.
„To je správné.“
„Jeden den nám nevrátí všechny ty ztracené roky.“
„Já vím.“
„Ale Eliška má právo vědět, kdo byl její otec.“
Petr se zadíval směrem k vodě.
„A já bych byl vděčný za možnost říct jí všechno, co si o Jakubovi pamatuji.“
Podívala jsem se na Tomáše, který stál o kus dál na pláži.
S tím, co udělal, se budeme zabývat později. Tenhle den však patřil Elišce.
Krátce před západem slunce požádala hotelového zaměstnance, aby nás vyfotil ještě jednou. Naposledy.
Postavili jsme se za její vozík. Bylo to trochu rozpačité. Nikdo nevěděl, kam dát ruce ani jak se na ostatní dívat.
Eliška ukázala nejdřív na Tomáše, potom na Petra a nakonec na mě.
„Postavte se všichni vedle sebe.“
Zaváhala jsem.
Eliška se zamračila.
„Prosím.“
„Chci, aby na té fotografii byli všichni, kdo přijeli kvůli mně.“
Tomáš se podíval na Petra. Petr na mě. Potom jsme se všichni postavili vedle sebe.
Zaměstnanec zvedl fotoaparát.
A poprvé po velmi dlouhé době se nikdo z nás nezačal hádat.