Ivana prudce vstala, popadla kabelku a bez jediného slova zamířila do předsíně. Dveře za sebou zavřela překvapivě tiše a opatrně. Právě ta přehnaná pečlivost připadala Kláře chladnější než jakékoli demonstrativní bouchnutí.
Asi o dvacet minut později zazvonil Martinovi telefon. Dlouho mlčky poslouchal matku, stál uprostřed ulice a přešlapoval, jako by v teplém srpnovém večeru náhle udeřil mráz.
„Mami, přestaň,“ řekl nakonec. „A teď mi to zopakuj, ale klidně a pomalu. Co přesně po nás chceš?“
„Vezměte Lenku a děti s sebou! Nebo jí ty peníze prostě dejte! Martine, je to tvoje vlastní sestra!“
„Mami, zaplacené máme tři lístky. Ne šest. Ani pět. A naše rodinná matematika funguje trochu jinak.“
„Ty se vůbec slyšíš? Ty si tady počítáš lístky, zatímco se tvoje sestra trápí!“
„Slyším se velmi dobře. Zato poslouchat tebe je mi právě čím dál nepříjemnější.“
Večer Martin Kláře celý rozhovor podrobně převyprávěl. Seděli na podlaze pokoje, do kterého zatím nestihli koupit ani pohovku, ani koberec.
„Dnes tu byla,“ řekla Klára. „Odpoledne. Řekla skoro totéž, slovo od slova. Dokonce zvyšovala hlas u přibližně stejných vět.“
„Takže zaútočila z obou stran.“
„Osvědčený postup. Nejdřív v člověku vyvoláš lítost. Pak přidáš pocit viny. A nakonec mu vystavíš účet za to, že se opovážil žít vlastním životem.“
Martin si pomalu přejel dlaněmi po kolenou.
„Víš, co mě zasáhlo nejvíc? Věta: ‚Vždyť vy můžete.‘ Ne ‚prosím, pomozte‘, ale právě ‚vy můžete‘. Jako by člověk, který je něčeho schopen, měl zároveň povinnost to udělat.“
„Starý trik,“ přikývla Klára. „Když máš deštník, znamená to přece, že ho musíš schovat do tašky a zmoknout s ostatními.“
„Jsi hodně naštvaná?“
„Ne. Balím kufr. Aspoň z toho něco je.“
„Kláro,“ podíval se na ni Martin naprosto vážně, „nikomu nedovolím, aby nám tuhle dovolenou vzal. A na byt nikdo nesáhne. Všechno je vyřízené tak, jak má být. Je to dávno rozhodnuté a není co řešit.“
„Já to vím,“ odpověděla tiše Klára. „Ale někdy je stejně příjemné slyšet to nahlas. I kdyby bez orchestru, ohňostroje a červeného koberce.“
Další návštěva Ivany přišla ve čtvrtek, přesně pět dní před odletem. Tentokrát byl Martin doma. Tchyně začala mluvit už ve dveřích a ani si nesundala kabelku z ramene.
„Všechno jsem si důkladně promyslela a rozhodla jsem se. Peníze, které jste odložili na dovolenou, dáte Lence. Ona pojede s dětmi k moři a vy pojedete příští rok.“
„Dobrý den,“ ozvala se Klára. „Taky vás ráda vidím. U nás je všechno v pořádku, rekonstrukce pomalu pokračuje.“
„Přestaň se mi vysmívat! Mluvím teď se svým synem!“
„Dobře. Nebudu vám překážet. Postavím se stranou a budu jen poslouchat. Sledovat podobné rozhovory je moje druhá nejoblíbenější zábava.“
„Mami,“ udělal Martin krok dopředu. „Můžeš si sednout, nebo zůstat stát, je mi to jedno. Ale teď mě jednou vyslechneš až do konce. Podruhé už to opakovat nebudu.“
„Martine…“
„Za prvé. Lenka měla manžela. Rozhodnutí rozvést se bylo její. Sama si sbalila věci a vrátila se k tobě. Ty jsi souhlasila, že ji s dětmi přijmeš. Byla to její rozhodnutí a tvoje rozhodnutí. Já ani Klára jsme do toho nezasahovali.“
„Jak můžeš takhle mluvit o vlastní sestře?!“
„Za druhé. Její bývalý manžel poctivě platí výživné. Nevynechal jediný měsíc. Lenka mohla už dávno nastoupit do práce, děti už nejsou miminka. Jen se rozhodla žít z výživného a z tvé podpory. I to je její volba.“
„Ty vůbec netušíš, jak je to pro ni těžké!“
„Těžké chvíle potkají každého. I já mám někdy problémy. Ale nechodím kvůli tomu k Lence a nepožaduji, aby mi dala své peníze nebo se kvůli mně vzdala dovolené.“
Ivana nervózně škubla rameny. Rty se jí viditelně roztřásly.
„Jsi její bratr!“
„Za třetí,“ pokračoval Martin stále stejným klidným hlasem, „když se Lenka vdávala, dal jsem jí dvě stě tisíc. Není to žádné pohádkové jmění, ale tehdy to byly prakticky všechny peníze, které jsem měl volné. Za dalších šest let mi sestra ani jednou nepomohla. A já jsem to po ní nikdy nechtěl. Teď jen uvádím fakta, když už jsme začali mluvit o spravedlnosti.“
„Tohle ti všechno namluvila ona!“ vybuchla Ivana. „Před Klárou jsi byl úplně jiný člověk!“
„Za čtvrté. Klářin otec zdědil po smrti svého otce dům. Prodal ho a všechny peníze předal své dceři. Díky tomu jsme mohli doplatit hypotéku. Potom jsme prodali náš dvoupokojový byt a koupili tento. Veškerá větší finanční pomoc, která naší rodině umožnila posunout se dál, přišla z Klářiny strany. Od vás zatím přicházejí hlavně požadavky. Bohužel banky je jako platidlo nepřijímají.“
„A za páté,“ dodala tiše Klára, „uvažujeme o druhém dítěti. Nejdřív ale chceme vzít naši dceru k moři, které dosud zná jen z fotografií a vlastních obrázků. Tahle dovolená nevznikla včera jako nějaký rozmar. Čekáme na ni šest let.“
Ivana se nadechla, aby odpověděla, ale Martin zvedl ruku a zastavil ji.
„A poslední věc. Sestře se nehodlám otočit zády. Kdyby bylo potřeba, můžu kupovat potraviny, nosit dětem potřebné věci nebo si občas vzít synovce na víkend. Ale kvůli pohodlí jiných lidí nezničím plány vlastní rodiny. Ani kvůli Lenkovým dětem, ani proto, aby ses ty cítila klidnější.“