„Takže už jsou ti cizí,“ zašeptala Ivana. „Až sem to došlo.“
„Moje rodina je teď tady,“ odpověděl Martin a kývl směrem k vedlejšímu pokoji, odkud se ozývaly rychlé dětské kroky. „Ostatní jsou pořád moji příbuzní. Ale není to totéž, mami. Kdyby to totéž bylo, existovalo by pro obě věci jen jedno slovo.“
V tu chvíli vstoupila do pokoje Ema. V rukou držela obrázek a tvářila se, jako by babičce přinášela opravdový slavnostní dar.
„Babi, podívej! Tohle je moře! Tady jsem já, vedle mě tatínek a tady maminka. A tohle je delfín. Jen se mi nějak podobá okurce.“
Ivana se na obrázek podívala, ale z dívčiných rukou si ho nevzala. Jen opatrně odsunula dětskou paži stranou, jako by uhýbala závěsu, který jí stál v cestě, a zamířila ke dveřím.
„Babi, vždyť sis delfína ještě pořádně neprohlédla.“
Dveře se zavřely.
Jakmile se ocitla na chodbě, Ivana vytáhla telefon a zavolala dceři. Mluvila ještě dřív, než stačila sejít první schod.
„Odmítl. Úplně bez diskuze.“
„Jak to myslíš, odmítl?!“ ozvalo se z telefonu ostře. „Řekla jsi mu o dětech? Vysvětlila jsi, že jsem na ně sama?“
„Řekla jsem mu všechno. A on se přede mě postavil a začal všechno vyjmenovávat bod po bodu. Za prvé, za druhé, za třetí…“
„To ona ho proti mně poštvala! Já to věděla od začátku! Dřív byl normální! Klára s ním dělá, co chce, a schválně ho obrací proti vlastní rodině!“
„Klára stála vedle něj. Úplně klidná, dokonce se usmívala. Ať jsem řekla cokoli, na všechno měla připravenou odpověď.“
„Já taky chci k moři!“ téměř vykřikla Lenka. „Proč oni odjet můžou a já ne?! Peníze mají, to dobře vím! Jsou jen lakomí! Vždycky byli stejní!“
Ivana na několik vteřin zmlkla a dívala se na číslo patra namalované na stěně.
„Řekla mi přímo do očí: ‚Proč bychom se měli kvůli dětem vaší dcery vzdát vlastních plánů?‘“
„A ty sis to nechala líbit?!“
„Odešla jsem.“
„Mami!“
Ivana hovor ukončila. Po schodech sestupovala pomalu. Uvnitř se v ní současně střetávaly dvě naprosto rozdílné emoce. Jedna část ji téměř obdivovala — Klára tak pevně bránila to, co jí patřilo, jako by kolem sebe vybudovala vysokou, nedobytnou zeď. Druhá část zuřila, protože peníze byly tak blízko, skoro na dosah, a přesto měly být použity úplně jinak, než si přála.
Mezitím Klára postavila kufr doprostřed pokoje a rozevřela ho dokořán.
„Emo, přines si plavky. A vezmi i kruh.“
„Ten se tam nevejde!“
„Tak pojede zvlášť. Bude cestovat jako mimořádně důležitý pasažér.“
Martin se zastavil ve dveřích a sledoval, jak jeho žena skládá oblečení do úhledných komínků.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
„Já? Skvěle. Líbí se mi, když těžké rozhovory skončí tím, že člověk může v klidu pokračovat v balení.“
„Maminka se mnou teď nejspíš měsíc nebude mluvit.“
„Takže nás čeká obyčejná dovolená a k tomu přibližně tři týdny naprostého ticha. Na letošní léto je to opravdu štědrý bonus.“
Martin přistoupil ke Kláře, vzal jí z rukou složený ručník a sám ho vložil do kufru.
„Jestli si myslíš, že teď budu trpět kvůli Lence, tak ne. Má svůj život a svou rodinu. Pomůžu jí, až budu moct a až to sám uznám za správné. Ale teď máme před sebou úplně jiný úkol.“
„A jaký?“
„Dovolenou,“ řekl Martin. „Za osm dní. Nebo za devět. Jak se ukázalo, v téhle rodině na to panují velmi vážné rozpory.“
„Za osm!“ ozvala se okamžitě Ema z chodby.
Dívka vběhla do pokoje a před sebou držela obrovský růžový kruh.
„Moře! Moře! Už brzy pojedeme k moři!“
Klára zapnula zip na první části kufru a vesele na manžela mrkla.
„Slyšel jsi to sám. Prsty se nikdy nemýlí.“