O něco dál stála Lenka. Na důležitou poradu si oblékla přiléhavé šaty, které jen stěží odpovídaly firemnímu dress codu. Sama však vypadala nadmíru spokojeně. Oči jí zářily a zjevně očekávala příjemné zprávy.
Poradu vedl Václav, předseda představenstva.
Nejprve se projednávaly běžné pracovní záležitosti. Potom zavřel desky a na chvíli se odmlčel.
— Nyní, vážení kolegové, přejdeme k důležitému personálnímu rozhodnutí.
V sále zavládlo ticho.
— Jak víte, můj dlouholetý přítel a zástupce Milan se rozhodl ukončit pracovní činnost a odejít do zaslouženého důchodu. Funkce náměstka generálního ředitele se proto uvolnila.
Petr se narovnal ještě více.
Lenka se lehce předklonila.
— Dnes vám představím člověka, který tuto zodpovědnou pozici převezme, — pokračoval Václav.
Pomalu přejel pohledem po přítomných. Na okamžik se zastavil u Petra a poté se podíval na Lenku.
Někteří zaměstnanci už byli připraveni pogratulovat budoucímu vedoucímu. Ve firmě se dlouho hovořilo o Petrově povýšení a mnozí byli přesvědčeni, že právě on se stane novým náměstkem.
— Tento odborník je většině z vás dobře známý. A někteří z vás k němu, pokud vím, chovají zvláštní náklonnost, — pronesl Václav a nechal slova chvíli působit.
— Přivítejte prosím novou náměstkyni generálního ředitele, paní Terezu Novotnou!
Na několik vteřin se rozhostilo naprosté ticho.
Petr ztuhl uprostřed pohybu, kterým chtěl přivítat vlastní jmenování.
Lenka se prudce narovnala. Rty se jí úžasem pootevřely.
Potom zazněl první nejistý potlesk. O několik okamžiků později už celý sál hlasitě tleskal.
Bočními dveřmi vstoupila Tereza.
Měla na sobě přísný, dokonale padnoucí kostým. Vlasy měla pečlivě sepnuté, tvář klidnou. Nebyla v ní ani nejistota, ani vítězoslavnost, ani potřeba komukoli cokoli dokazovat.
Sebevědomě přešla k vedení a zaujala své nové místo.
Kolegové ji obklopili gratulacemi. Mnozí se z jejího návratu upřímně radovali. Před odchodem na rodičovskou dovolenou se těšila velké úctě a platila za silnou vedoucí.
Petr s Lenkou zůstali stranou. Oba vypadali, jako by se jejich dosavadní svět právě převrátil vzhůru nohama.
Během dne se manželé ani jednou nepotkali. Lenka krátce po poradě někam zmizela.
Tereza se naplno ponořila do práce. Nové povinnosti vyžadovaly soustředění, ale většina věcí jí byla důvěrně známá. S překvapením si uvědomila, jak moc jí tento rytmus chyběl.
Chyběla jí jednání, rozhodování i pocit, že si dokáže sama poradit s obtížnými úkoly.
Domů se vrátila pozdě večer.
Petr už na ni čekal. Seděl v kuchyni ve tmě.
— Ahoj, — řekla klidně Tereza a rozsvítila.
— Ahoj, — odpověděl chraplavě.
Položila kabelku na židli.
— Tak co? Máš mi co říct?
Petr zvedl oči.
— A ty?
V jeho hlase se mísil vztek a zmatek.
— Já toho moc říkat nemusím. Dnes se všechno vysvětlilo samo.
— Takže takhle ses rozhodla jednat?
Hořce se usmála a podívala se na hodiny.
— Ještě chvíli počkej. Myslím, že za okamžik si všechno vyjasníme.
Vtom zazvonil zvonek.
Tereza šla otevřít.
Na prahu stála Lenka. Vypadala rozjařeně a trochu rozrušeně.
— Teri, tys mu to teda nandala! — začala hned ve dveřích. — To bylo překvapení! Kdybys viděla Petrovu tvář! Jak tam seděl s otevřenými ústy! To se ti opravdu povedlo! Kde vlastně je? Asi teď utápí žal?
Zarazila se.
V hloubi chodby stál Petr. Tvář měl bezvýraznou.
Tereza zavřela dveře.
— Tak jsme se konečně všichni sešli, — řekla tiše.
V jejím klidném hlase se ozývala kovová tvrdost.
— Hlavní účastníci mého rodinného příběhu jsou tady. Tak mluvte. Chci pravdu slyšet přímo od vás obou.
— Terezo, co to povídáš? — pokusil se Petr o rozhořčení.
Chtěl vstát, ale jako by přirostl k židli.
— Zbláznila ses? Nová funkce ti stoupla do hlavy? Teď už chceš všem velet?
— Ne, Petře. S funkcí to nemá nic společného.
Podívala se nejprve na něj a potom na Lenku.
— Jde o to, že mě zradili dva lidé, kterým jsem věřila nejvíc.
Na chvíli se odmlčela.
— S náušnicí jste to vymysleli docela dobře. Opravdu jsem uvěřila, že ji Lenka ztratila před naším odjezdem. Ale u šperků jste se přepočítali.
Lenka ztuhla.
— O jakých špercích mluvíš?
Petr se tiše zeptal:
— Terezo, o čem to mluvíš?
— O safírové soupravě z bílého zlata.
V místnosti nastalo ticho, v němž bylo slyšet tikání hodin.
— O té, kterou jsi koupil své milence a schoval ji v naší skříni, abys jí ji mohl dát, až odjedu, — pokračovala Tereza. — Zatímco jsme s Eliškou odpočívaly v Řecku, ty ses pod záminkou práce scházel s Lenkou a dokonce jsi s ní odjel.
Hořce se usmála.
— Víte, jak naivní jsem byla? Náhodou jsem tu krabičku našla a myslela si, že jde o dárek k mým narozeninám. Dokonce jsem si vybrala šaty, které se k safírovému náhrdelníku hodí.
Petr sklopil hlavu a mlčky hleděl do podlahy.
Lenka se však náhle narovnala. Její výraz se změnil. Před Terezou už nestála něžná kamarádka z dětství, ale chladná a rozzlobená žena.
— Konečně ti to došlo! — odsekla pohrdavě. — Už jsem si myslela, že si ničeho kolem sebe vůbec nevšímáš.
Tereza mlčela.