— Za všechno si můžeš sama! — pokračovala Lenka. — Měla jsi dobrého chlapa, ale nedokázala sis ho udržet. Po rodičovské jsi ztloustla, úplně ses rozpustila v dítěti a přestala ses o sebe starat. Myslíš, že muži stačí domácí večeře a řeči o dětských hračkách? Potřebuje pozornost! Obdiv! Skutečnou ženu vedle sebe!
Tereza ji poslouchala naprosto klidně.
— Petra jsem nikdy nedržela násilím, — odpověděla. — Vždycky měl právo rozhodnout se sám. A své rozhodnutí udělal.
Podívala se na manžela.
— Sbal si věci a odejdi.
Potom obrátila oči k Lence.
— A ty také. Nechci žádné další hádky, vysvětlování ani výmluvy. Prostě mě oba nechte na pokoji.
— Já nikam nepůjdu! — vykřikl Petr a vyskočil.
— Tohle je moje rodina! Můj domov! Terezko, odpusť mi! Ani sám nevím, jak k tomu došlo. Něco se mi zatemnilo v hlavě!
Obrátil se k Lence.
— Řekni jí, že to nic neznamenalo! Vysvětli jí, že to byla jen hloupost, náhoda, nějaká hra!
Lenka se ostře, téměř hystericky zasmála.
— Hra? Tak tomu teď říkáš?
Přistoupila k němu.
— Kdo mi na břehu moře přísahal věčnou lásku? Kdo mi tvrdil, že konečně poznal skutečnou ženu? Kdo mě prosil, abych mu porodila dceru? Kdo celé hodiny vybíral šperky a říkal, že safíry dokonale ladí s mýma očima?
Petr zrudl.
— Jakou dceru? Na co bych potřeboval tvoje děti? Já už dceru mám! Elišku miluju! A miluju i svou ženu!
Téměř křičel.
— To ty ses na mě pořád vrhala! Chodila jsi ke mně, když Tereza nebyla doma! Svedla jsi mě!
Otočil se k manželce.
— Terezo, věř mi, jednou přišla skoro jen v plášti! Jsem přece muž, nemohl jsem odolat! Ale vůbec to nic neznamenalo!
Tereza na něj hleděla a s každou další vteřinou chápala stále jasněji.
Před ní už nestál spolehlivý a čestný člověk, kterého kdysi milovala. Viděla slabého muže ochotného obvinit kohokoli, jen aby se ospravedlnil.
Ještě před chvílí jiné ženě sliboval lásku a společnou budoucnost. Teď jejich vztah označoval za bezvýznamnou náhodu.
A ji se snažil přesvědčit, že za vlastní činy vlastně nemůže.
Konečná pravda nespočívala pouze v samotné nevěře. Mnohem horší bylo, jak snadno dokázal znehodnotit jejich rodinu, důvěru i roky společného života.
— Odejděte, — zopakovala Tereza.
Její hlas zněl tiše, ale pevně.
— Oba. Okamžitě.
Tím rozhovor skončil.
O nějaký čas později seděla Tereza v malé kavárně naproti Janě. Za širokým oknem se pomalu snášely první sněhové vločky, předzvěst blížící se zimy.
Tereza držela v rukou šálek horké kávy a dívala se ven.
— Tak skončila moje krásná rodinná pohádka, — řekla potichu.
Jana na ni pohlédla se soucitem.
— Terezko, takhle nemluv. Možná teprve teď všechno začíná. Jsi krásná, chytrá a talentovaná. A teď jsi navíc náměstkyní generálního ředitele. Před tebou je tolik možností!
Po chvíli zaváhání dodala:
— A třeba by se ještě dalo něco zachránit s Petrem. Není přece úplně špatný. Elišku miluje a strašně se trápí. Kolegové říkají, že neví, co se sebou.
Tereza pomalu zavrtěla hlavou.
— Ne, Jano. Já už nemůžu.
Snažila se přesně pojmenovat své pocity.
— Víš, nevěra může mít různé podoby. Někdy člověk udělá hloupost, podlehne chvilkové slabosti, alkoholu, vzteku nebo náhodě. Neomlouvám to, ale možná některé rodiny něco takového dokážou přežít.
Jana mlčky poslouchala.
— Jenže u nás to bylo jiné. Nebyla to pouhá vášeň. On se do ní zamiloval.
Tereza sklopila oči k šálku.
— Natolik, že jí vybíral šperky podle barvy očí. Plánoval schůzky, výlety a dárky. Přemýšlel o každém detailu. Budoval si jiný život, ve kterém pro mě nezbylo místo.
Hlas se jí zachvěl.
— Nedával Lence jen svůj čas. Dával jí své myšlenky, pozornost, něhu. Ty drobné projevy lásky, které dřív patřily mně.
Zhluboka se nadechla.
— A přitom se klidně vracel domů. Objímal mě, líbal Elišku a vyprávěl o nekonečné práci. Díval se mi do očí a lhal.
Jana mlčela.
— Tohle mu odpustit nedokážu, — dokončila Tereza. — A ani nechci. Protože kdybych to udělala, zradila bych sama sebe.
Manželé se brzy oficiálně rozvedli.
Petr přešel do pobočky společnosti v jiném městě. Na dceru však nezapomněl. Pravidelně přijížděl, bral Elišku na procházky, trávil s ní čas a snažil se podílet na její výchově.
Při některých setkáních se pokoušel znovu mluvit s bývalou ženou. Vysvětloval, že mnohé pochopil, mluvil o lítosti a naznačoval, že by chtěl všechno vrátit.
Tereza se do takových rozhovorů už nepouštěla. Klidně ho vyslechla a řekla jen:
— Elišku přiveď domů v osm.
Lenka z firmy také brzy odešla a poté z jejich života úplně zmizela. Tereza nevěděla, co se s ní dál dělo, a ani to nechtěla zjišťovat.
Kdysi byla její nejbližší přítelkyní. Nyní zůstala jen člověkem z minulosti, na kterého nechtěla vzpomínat.
Život se postupně vracel do klidnějších kolejí.
Nová funkce vyžadovala mnoho sil. Tereza si znovu zvykala na zodpovědnost, jednání a obtížná rozhodnutí. Někdy zůstávala v práci dlouho do večera, ale nyní přesně věděla, proč pracuje.
A především se znovu cítila jako samostatná a sebevědomá žena.
Jednoho pozdního podzimního večera vyšla z kanceláře až po setmění. Vzduch byl chladný a průzračný. Voněl spadaným listím, vlhkou půdou a kouřem.