— U nás se dějí zajímavé věci. Na tvou bývalou pozici si brousí zuby jedna nová žena. Myslím, že se jmenuje Lenka.
Tereze ochladly prsty.
— Lenka?
— Ano. A nevypadá to, že by postupovala úplně sama. Petr je pořád s ní. Chodí spolu na obědy, někdy odcházejí z práce společně a probírají nejrůznější věci. Dokonce za ni často dělá práci. Všichni si toho všimli.
Jana na chvíli zmlkla.
— A ještě něco. Když jste byly s Eliškou v Řecku, Lenka si také vzala týden volna. Tvrdila, že má rodinné důvody. Předtím je ale někdo viděl s Petrem v kavárně. Seděli u sebe hodně blízko. Rozhodně nevypadali jako obyčejní kolegové.
Tereze se sevřelo hrdlo.
Zatímco si užívala slunce a moře, Petr možná trávil čas s její nejlepší kamarádkou. Právě tehdy, kdy tvrdil, že kvůli rodině pracuje od rána do noci.
— Terezo? Slyšíš mě? Promiň, možná jsem toho řekla příliš…
— Ne, Jano, — odpověděla tiše. — Neřekla jsi nic navíc. Právě jsi mi řekla to, co jsem potřebovala vědět.
Večer čekala na Petrovo příchod.
Jako obvykle prostřela stůl, klidně mu naservírovala večeři a teprve když začal jíst, zeptala se:
— Jak to jde v práci?
— Je to hrozné, — povzdechl si. — Všechny projekty hoří, vedení pořád tlačí na výsledky. Všichni jsme úplně zavalení.
— I o víkendech pracují všichni?
Její hlas zněl rovně a bez emocí.
— Samozřejmě. V kanceláři sedí skoro celé oddělení. Šéf zuří. Proč se ptáš?
— Jen mě to zajímalo.
Chvíli mlčela.
— Mimochodem, Elišku si dnes vzala moje maminka. Ať si užije pár dní u babičky s dědečkem. Já musím zítra k lékaři, pořád mě bolí hlava.
— Dobře, — přikývl Petr. — Já si půjdu lehnout. Jsem úplně vyřízený.
Odešel do ložnice a téměř okamžitě usnul.
Tereza chvíli seděla vedle něj a dívala se na jeho tvář.
Kdysi pro ni byl každý jeho rys nesmírně drahý. Milovala ho, důvěřovala mu a věřila, že jejich rodina stojí na pevných základech.
Teď před ní ležel téměř cizí člověk. Muž, který jí dokázal hledět do očí a klidně lhát. Muž, jenž vybíral jiné ženě drahé šperky podle barvy jejích očí. Muž, který poslal manželku s dcerou pryč, aby měl více času na tajná setkání.
Z toho poznání bolela duše nesnesitelně.
Druhý den Tereza oznámila, že jede do nemocnice. Ve skutečnosti zamířila na opačný konec města.
V útulném domě s krbem tam žili dlouholetí přátelé jejího zesnulého otce — Václav a jeho manželka Helena.
Václav pracoval mnoho let ve stejné společnosti, kde se Tereza seznámila s Petrem. Těšil se mimořádné úctě, zastával vlivné postavení a stále se podílel na řízení firmy.
Helena byla rovněž výjimečná žena. Bystrá, pozorná a dokonale vyrovnaná. Dobře rozuměla lidským povahám i podnikovým intrikám. V profesním prostředí ji považovali za skutečnou stratégyni.
Jakmile Tereza vstoupila, Václav poznal, že se stalo něco vážného.
— Dobrý den, pane Václave, — pozdravila roztřeseným hlasem.
— Pojď sem, děvče moje, — odpověděl a pevně ji objal.
Posadil ji do křesla.
— Vyprávěj mi. Z očí ti vidím, že se stalo něco zlého. Chci to ale slyšet přímo od tebe.
Tereza mu vyprávěla všechno. O safírech, o zlatém hadovi, o Lence náušnici, o Petrových přesčasech, společné dovolené i rozhovoru s Janou.
Snažila se zachovat klid, ale slzy jí samy stékaly po tvářích. Každý detail ji znovu zraňoval.
Václav poslouchal bez jediného přerušení. Jen občas pomalu přikývl.
Když domluvila, těžce si povzdechl.
— Takže ty pověsti přece jen nevznikly z ničeho… Něco se ke mně už doneslo. Myslel jsem, že jde o obyčejné drby, a snažil jsem se je zastavit. Teď je ale zřejmé, že je to vážnější.
Podíval se na Terezu s rozhodností.
— Neboj se, děvče. Postavíme tě znovu na nohy. A ne jen po psychické stránce. S Helenou už jsme o některých věcech dávno přemýšleli.
Pak hlasitě zavolal:
— Heleno! Pojď sem. Myslím, že nastal čas zachránit naši kmotřenku!
Ve dveřích se objevila Helena. Štíhlá, upravená, s dokonale učesanými vlasy připomínala elegantní porcelánovou figurku. Za brýlemi se jí zaleskly pozorné oči.
— Konečně, Terezko, — řekla. — Přestaňme předstírat, že je všechno v pořádku. Čeká nás pořádná práce.
Jemně Terezu uchopila za ruku.
— Pojď si dát čaj. Jestli chceš, přidáme trochu koňaku. Pak si v klidu promluvíme o dalších krocích. Věř mi, plán už mám téměř hotový. Chyběl mi jen tvůj souhlas.
Petr se toho večera vrátil domů neobvykle pozdě. Nevypadal však unaveně, spíše vzrušeně a spokojeně.
Jakmile si svlékl kabát, oznámil:
— Zítra musím do kanceláře dřív. Šéf nečekaně svolal poradu. Prý se chystají velké personální změny.
Nedokázal skrýt úsměv.
— Myslím, že mě povýší. Představ si to! Plat bude mnohem vyšší!
Tereza stála u kuchyňského okna a ani se neotočila.
— A budeš se po tom povýšení ještě vůbec vracet domů?
— Ale no tak, zlatíčko…
Tereza se mimoděk otřásla. Nikdy předtím jí tak neříkal. Teď to oslovení působilo falešně.
— Vždyť se snažím kvůli vám. Kvůli tobě a Elišce. Kvůli naší rodině.
Neodpověděla.
Následujícího rána se zaměstnanci sešli ve velkém konferenčním sále.
Petr zaujal místo v první řadě. Narovnal ramena a každou chvíli si upravoval kravatu.