Do autoservisu se měli vydat hned po oslavě, v pondělí.
Klára zrušila rezervaci v restauraci a všem pozvaným se omluvila. Sobota se nakonec změnila v úplně obyčejný den. Děti zůstaly doma, hrály si a neustále maminku přemlouvaly, aby tatínkovi zavolala. Tomu tatínkovi, který podle všeho někde usilovně pracoval.
Jenže zvyk popřát milovanému člověku ji nepouštěl. Klára Petrovo číslo vytáčela znovu a znovu.
„Volaný účastník není k zastižení.“
Takže měl práci. Byl zaneprázdněný. Nu což.
Mezitím Petr v krásném Brně, přesvědčený, že jeho plán vyšel dokonale, spokojeně pobrukoval ve sprše. Zpíval falešně, ale s velkým nadšením. Telefon nechal v ložnici, a proto neslyšel, jak se mu manželka pokouší dovolat, aby mu popřála k narozeninám. Byl nesmírně spokojený, že se mu podařilo na celý víkend zbavit ženy i dětí.
Jeho přítelkyně Tereza právě procházela kolem telefonu, když se ozvalo další vyzvánění. Zamračila se. Naléhavé hovory od kontaktu uloženého jako „Sestra“ ji z nějakého důvodu znervózňovaly.
„Petře?“ zavolala a pootevřela dveře koupelny. „Volá ti Sestra. Asi ti chce popřát.“
„Nevšímej si toho,“ ozvalo se přes hluk tekoucí vody. „Zavolám jí později. Nebudu přece mluvit s rodinou ze sprchy. Raději pojď sem a promasíruj mi záda.“
Dveře a okna
„Dobře, miláčku, už jdu…“ Tereza se usmála, dveře zase přivřela a na telefonu stiskla možnost videohovoru.
Místo očekávané „sestry“ se však na obrazovce objevila asi šestiletá holčička.
„Mami… Proč je na telefonu nějaká cizí paní?“ zeptala se udiveně mladší dcera. Byla Petrovi nápadně podobná.
„Nejspíš neteř,“ pomyslela si Tereza. Usmála se a zamávala.
„Ahoj! Jak se jmenuješ?“
Dívka už ale mezitím podala telefon své mamince.
Na obrazovce se objevila dospělá žena. Vypadala úplně obyčejně. Světlé vlasy měla sepnuté sponou a mezi obočím se jí rýsovala napjatá vráska. Tereza cítila, že by měla trapné ticho nějak přerušit. S příbuznými svého milence se přece ještě nikdy nesetkala.
„Dobrý den!“ ozvala se jako první. „Už dlouho jsem se s vámi chtěla poznat!“
„Promiňte… A vy jste kdo?“ zeptala se Klára opatrně.
„Já jsem Tereza. Petrova přítelkyně. Tedy… vašeho bratra. Zrovna se sprchuje a chystá se na večer. Určitě víte, že má dnes narozeniny a že jdeme do restaurace. Je škoda, že tam nebudete. Napadlo mě, že bychom mu mohly popřát společně. Je to přece výjimečný den! Můžeme mu zavolat hned teď přes video. Určitě ho to potěší.“
Lidé a společnost
Klára poslouchala celý proud slov téměř bez mrknutí. Jen vráska na čele se jí prohloubila.
„Takže vy jste Tereza… Petrova přítelkyně?“ zopakovala sotva slyšitelně.
„Ano. Jsme spolu skoro rok. Tolikrát jsem vás chtěla poznat, ale Petr tu schůzku pořád odkládá. Klidně bych přijela za vámi do Prahy, nebo můžete přijet vy k nám do Brna! Je to nádherné město, všechno vám ukážu. Jsem tak ráda, že jste dnes zavolala. Jinak bychom o sobě možná ještě dlouho nevěděly. Petr je hrozně tajnůstkářský, ale jinak je skvělý. Myslím, že náš vztah brzy postoupí na další úroveň…“
Klára se přinutila k úsměvu. Teď už bylo všechno dokonale jasné. Jasnější už to být nemohlo.
Ani jediným gestem nedala najevo, že není Petrova sestra, nýbrž jeho zákonná manželka. Naštěstí mlčely i děti.
„Dobře,“ odpověděla klidně. „Připravme mu tedy opravdové překvapení. Také jsem ráda, že jsme se konečně poznaly. Jen hovor nepokládejte. Obléknu si narozeninovou čepičku, přinesu dort, s dětmi sfoukneme svíčky a společně mu zazpíváme. Souhlasíte?“
„Ano!“ Tereza zářila jako sluníčko. V tu chvíli vypadala snad šťastnější než samotný oslavenec.
Rodina
„Petře, už vyjdeš?“ zavolala hlasitě. „Za chvíli musíme vyrazit.“
„Ano… Nechtěl jsem na tebe čekat, sluníčko moje. Asi budeme muset sladké nechat až na noc…“
Když Petr konečně vyšel ze sprchy, omotaný ručníkem, Tereza seděla na posteli a držela telefon v rukou. Na tváři měla tak šťastný úsměv, jako by právě vyhrála obrovskou částku.
„S kým si povídáš?“ zarazil se Petr.
„Spojila jsem se s tvojí sestrou. Je moc milá. A holčičky jsou nádherné… Rozhodly jsme se, že ti popřejeme společně. Prakticky živě.“
Tereza otočila telefon směrem k němu. Obrazovka se rozsvítila.
„Překvapení!“ vykřikly současně Tereza s Klárou.
Petr znehybněl.
Před kamerou seděla Klára v pestrobarevné narozeninové čepičce. Po jejím boku byly obě dcery, také s legračními papírovými kloboučky.
„Tatínku! Všechno nejlepší!“ volaly jedna přes druhou.
Petr vůbec netušil, co má dělat. Nejraději by zmizel, nebo se propadl do země.
Klára držela v ruce oddací list.
„Holky, a teď vypustíme konfety na počest našeho tatínka!“
Pak se Klára podívala přímo do kamery.
„Můj drahý manželi, přeji ti všechno nejlepší k narozeninám.“
Pomalu zvedla dokument výš, aby ho Tereza dobře viděla. Potom ho před jejíma užaslýma očima roztrhala na malé kousky. Tereza stále nechápala, co se vlastně děje.
„To auto ti darovat nebudeme. Zůstane mamince. Zato tvoje auto se bude muset prodat. Stejně jako ten byt. Veškerý majetek jsme získali během manželství.“
Klára se na chvíli odmlčela.