„Doufám, že Tereza má vlastní bydlení. Protože odteď budeš žít u ní. A samozřejmě požádám o výživné. Děti jsou přece to nejdůležitější.“
Její tvář zmizela z obrazovky. Zůstala jen černá plocha a naprosté ticho. Petrovi připadalo, že v místnosti slyší vlastní srdce.
„Takže ty jsi ženatý,“ došlo konečně Tereze. „A manželku sis v telefonu uložil jako ‚Sestru‘, abych nic nepoznala… To bylo docela chytré.“
Petr mlčel.
„Ale ani to není to nejhorší… Ty máš děti! Dvě krásné holčičky! Co ti vlastně chybělo? Manželka je nádherná. Holky tě milují a říkají ti tatínku…“
V Tereziných očích se mísilo zděšení s hlubokým zklamáním.
Rodinné právo
„Terezo, prosím, vyslechni mě. Není to tak, jak to vypadá. Já jsem jen nechtěl…“
„…říct pravdu?“
Tereza prudce vstala a začala si balit věci. Víkend byl definitivně zkažený pro všechny zúčastněné a představa, že by s Petrem zůstala pod jednou střechou, jí byla odporná.
„Teri, neodcházej… Buď aspoň ty rozumná!“
„Tvrdil jsi, že nikoho nemáš! Že jsi úplně sám, naprosto osamělý! Vykládal jsi mi, jak je smutné slavit narozeniny o samotě, zvlášť když všichni tvoji přátelé už mají rodiny!“
Petr se pokusil něco namítnout, ale Tereza už ho nechtěla poslouchat. Všechno pochopila a pevně se rozhodla odejít.
Tentokrát už Petr opravdu neměl s kým své narozeniny oslavit.
Klára netušila, jak dcerám vysvětlit, co se stalo. Na vážný rozhovor nebyla připravená, a tak jen zavolala své matce. Ta pochopila téměř beze slov.
„Ano, holčičko… Zůstanu s vnučkami. Ty jeď. Trochu se odreaguj a odpočiň si.“
Klára si oblékla nové šaty, zavolala Petrovu přátelům a pozvala je na oslavu nové etapy svého života. Někteří pozvání odmítli, většina však přece jen přijela.
Ten večer se Klára bavila snad víc než kdykoli v osmnácti. Ke konci oslavy s obrovskou chutí snědla jahodový koláč, který původně připravila pro Petra. Přátelé ji podpořili, jeho chování jednomyslně odsoudili a každý si z celé situace odnesl vlastní ponaučení.
V pondělí se Klára místo do autoservisu vydala k advokátovi a podala žádost o rozvod. Petr nakonec zůstal s prázdnýma rukama — a navíc s povinností platit výživné na dvě děti.
Stálo mu to všechno za to?
Nejspíš ne. Jenže cesta zpátky už neexistovala.