Marie se na ně dívala a najednou před sebou uviděla Petra a Annu takové, jaké bývali před třiceti lety. Proto už o ceně nesmlouvala.
Většinu nábytku nechala novým majitelům. S sebou si vzala rodinné fotografie, dokumenty, Josefovo nářadí a několik krabic s památkami. Než odevzdala klíče, vzala nůž a opatrně vyřízla z tapety proužek s tužkovými značkami dětského růstu. Srolovala ho a uložila do tašky.
Část peněz z prodeje vložila na termínovaný vklad. Potom otevřela stránku s nabídkami bytů u moře.
U moře nebyla už velmi dlouho. Nechtěla přijet na krátký týden do hotelu, kde první tři dny člověk teprve přivyká a poslední dva balí kufr. Chtěla vstávat, až se vyspí, pomalu chodit pro čerstvé ovoce, vydat se k vodě kdykoli a nikam nespěchat. Poprvé po mnoha letech mělo celé léto patřit jen jí.
Našla malý jednopokojový byt patnáct minut chůze od pláže a pronajala si ho do konce srpna. Dětem to opět neřekla. Ne proto, že by se jim chtěla pomstít. Jen poprvé neměla chuť svůj vlastní výběr vysvětlovat ani poslouchat cizí námitky.
Petr zavolal večer, když slunce už klesalo k hladině. Tentokrát mluvil mnohem klidněji než ráno.
„Mami, promluvme si normálně.“
„Dobře.“
„Nerozumím tomu, proč jsi to před námi tajila.“
„Protože jsem předem věděla, jak ten rozhovor dopadne. Přibližně tak jako dnes.“
„Ale mohla jsi nás varovat.“
„Proč?“
Petr se odmlčel.
„Abychom to věděli.“
„Teď už to víte.“
Znovu nastalo ticho. Nakonec syn řekl to, kvůli čemu pravděpodobně volal:
„Vlastně jsem s tou chalupou měl určité plány.“
Marie se zastavila uprostřed promenády.
„Jaké plány?“
„Do budoucna. Myslel jsem, že děti povyrostou a začneme tam jezdit častěji. A později bych si ji možná nechal pro sebe.“
„Kdo ti slíbil, že připadne tobě?“
„Nikdo. Ale bylo to přece logické.“
„Pro koho?“
„Mami, neměla snad připadnout úplně cizím lidem!“
„Petře, plánoval jsi s mým majetkem, přestože jsi nedokázal přijet a pomoct mi rozebrat skleník.“
„Takže jsi ji prodala kvůli jednomu rozhovoru?“
„Těch rozhovorů bylo mnohem víc. Chceš, abych ti je připomněla?“
„A co mi chceš připomínat?“
„Duben předloni. Po zimě ležela u plotu obrovská hromada větví. Řekl jsi, že máš auto v servisu. V květnu bylo potřeba odnést prkna na půdu, ale zase jsi nemohl přijet. V říjnu jsem tě prosila, aby ses postaral o přípravu pozemku na zimu. Neodpověděl jsi vůbec, ale o dva dny později ses ozval, jestli mi náhodou nezbylo sádlo. Loni na jaře znovu přišlo tvoje: ‚Uvidím, jak to bude v práci.‘ Anna měla tchány, tréninky a nekonečné ‚příští týden‘. Mám pokračovat?“
V telefonu zavládlo ticho.
„Za poslední tři roky jsi přijel pomáhat dvakrát,“ řekla Marie vyrovnaně. „Poprvé sis chtěl odvézt otcovo motorové nářadí, protože se ti hodilo. Podruhé jsi přijel až poté, co tě Jana zahanbila. Anna pomohla jednou. Dny s grilováním nepočítám, těch bylo tolik, že by se člověk snadno spletl.“
„Ty si to všechno pamatuješ?“
„Synku, dodnes si pamatuji, jakou košili jsi měl na sobě, když jsi šel poprvé do školy. Myslíš, že jsem zapomněla, kolikrát jsem od vás slyšela ne?“
Petr už se nehádal. Rozpačitě se rozloučil a zavěsil.
Krátce před desátou večer přišla zpráva od Anny: „Můžu ti zavolat?“
„Petr mi všechno řekl,“ začala dcera opatrně. „Mami, opravdu jsem si nepamatovala, že jsi nás o pomoc prosila tolikrát.“
„Já vím.“
„Jak to víš?“
„Ten, kdo odmítne, na to zapomene hned druhý den. Ale člověk, kterého odmítli, si to dokáže pamatovat celé roky. Většinou to tak bývá.“
Anna si těžce povzdechla.
„Asi jsme si opravdu zvykli, že se na chalupě všechno nějak udělá samo.“
Marie mlčela. Byla to první rozumná věta, kterou za celý den slyšela, a tak ji nechala v klidu doznít.
„A za kolik jsi ji vlastně prodala?“ nevydržela Anna.
Matka se zasmála.
„Ty se nevzdáš.“
„Mě to prostě zajímá!“
„Částka je dobrá. Jednu část jsem uložila, zbytek zatím leží na účtu.“
„A chceš si něco koupit? Třeba byt u moře?“
„Možná.“
„Ty se vůbec vrátíš?“
„Možná.“
„S tebou se opravdu nedá mluvit!“
„Ale dá. Na každou otázku odpovídám podrobně.“
„Děláš to schválně.“
„Trochu.“
Léto se před ní rozprostřelo jako veliká osuška na vyhřátém písku.
Ráno chodila Marie na trh pro meruňky a nové brambory. Potom mířila k moři, dokud slunce ještě nebylo příliš ostré. Odpoledne četla na balkoně a tvář si chránila širokou krempou slaměného klobouku.
V sousedním vchodu se seznámila s Věrou, stejně jako ona návštěvnicí, hovornou ženou se slunečníkem s puntíky. Začaly spolu jezdit na výlety. Navštívily maják, podívaly se k solným jezerům a vydaly se na večerní projížďku lodí.
Poprvé po mnoha letech se Marie v sobotu ráno probudila a nemusela v duchu procházet seznam naléhavých povinností. Nebyla tráva, kterou by musela posekat. Nemusela kontrolovat střechu po lijáku. Nemusela čekat na děti, které slíbily přijet v deset, ale dorazily až po obědě.
Jednoho večera přišla na její telefon zpráva z neznámého čísla. Byla k ní připojená fotografie. Podél plotu rostla řada mladých keřů a v hloubi zahrady se dvě děti houpaly na staré houpačce.