„Dobrý den, paní Marie, tady Klára. Maliny se ujaly! Houpačku jsme nechali, děti z ní skoro neslezou. Moc vám děkujeme.“
Marie si snímek dlouho prohlížela. Pak odepsala:
„Lana měňte každé tři roky. Můj muž to tak vždycky dělal.“
V červenci přijel Petr na týden s celou rodinou. Ubytovali se nedaleko. První večer se všichni sešli v kavárně. Vnoučata jeden přes druhého vyprávěla, kdo doplaval nejdál, a Jana ukazovala fotografie v telefonu. Po večeři se matka se synem vydali sami na procházku podél moře.
„Mami, tehdy jsem to přehnal.“
Několik minut šel Petr mlčky.
„Opravdu jsem si myslel, že si chalupu jednou vezmu. Jako vzpomínku na tátu.“
„Proč jsi mi o tom nikdy neřekl?“
„A k čemu? Připadalo mi, že je to přece jasné.“
„Právě v tom byl problém,“ řekla Marie. „Všem připadalo všechno jasné. Jenže nikdo se nezeptal mě.“
Následující den přijela Anna s Danielem. Pronajala si byt dál od centra a hned začala mluvit o cenách.
„Víš, kolik tady chtějí za slušný dvoupokojový byt?“
„Vím.“
„Proč se usmíváš?“
„Jen trochu.“
Anna se také neubránila smíchu.
Poslední večer seděli všichni tři na otevřené verandě kavárny. Petr otáčel v ruce sklenicí a opatrně se zeptal:
„Mami, už víš, co budeš dělat dál?“
„Po srpnu se vrátím domů.“
„A potom?“
„Potom přijde podzim.“
„Mami…“
„Ptá se na peníze,“ vysvětlila Anna.
„To jsem pochopila,“ přikývla Marie. „Zatím jsem se nerozhodla.“
„Možná by sis přece jen mohla koupit byt tady,“ navrhla dcera.
„Možná.“
„A městský byt prodávat nechceš?“
Petr rychle zvedl obě ruce.
„Dobře, mlčím!“
Matka se na něj podívala a rozesmála se.
„Učíš se.“
„A dost rychle,“ zamumlal syn.
Tehdy jim Marie řekla něco, co v sobě schovávala od začátku léta:
„Doma mám v předsíni dvě krabice. Na jedné je napsáno ‚Petr‘ a na druhé ‚Anna‘. Jsou v nich vaše školní diplomy, kresby a fotografie z chalupy. V Petrově krabici je i otcovo nářadí. Všechno kromě motorové pily — tu sis dávno odvezl. Tohle jsem přivezla pro vás oba.“
Z tašky vytáhla srolovaný proužek tapety.
Anna ho rozvinula jako první. Na papíře zůstaly tužkou nakreslené čárky, data a poznámky psané otcovou rukou: „Petr – 1996“, „Aninka – 1996“, „Petr – 1999“, „Aninka – 1999“.
Dcera dlouho mlčela a potom se odvrátila k moři. Petr vzal proužek do rukou, opatrně přejel prstem po nejvyšší značce a neřekl nic. Jen odsunul sklenici stranou.
Osmadvacátého srpna se Marie probudila ještě před zazvoněním budíku. Kufr stál u dveří a na stole ležely klíče, které měla vrátit majitelce bytu. Vzduch za oknem byl chladnější než v červenci a vzdálené moře zářilo tak jasně, jako by se s ní chtělo naposledy rozloučit v celé své kráse.
Uvařila si kávu a vyšla na balkon. Telefon ležel vedle ní. Na displeji nebyla jediná fotografie protékajícího přístřešku. Nikdo se neptal, jestli už koupila plyn na víkend.
Přišla jen jedna zpráva od Petra, odeslaná hluboko v noci:
„Mami, až se vrátíš, řekni mi, co je potřeba udělat v bytě. Přijedu sám. Nebudeš mi to muset připomínat.“
Marie si zprávu přečetla dvakrát, usmála se a pomalu odpověděla:
„Uvidím, jak to bude v práci.“
Odeslala ji a dopila kávu. Potom připsala:
„Dělám si legraci. Přijeď v sobotu v deset. A opravdu v deset, synku, ne po obědě.“
Pak se vydala k moři, aby se s ním rozloučila.