Zarazil se. Na sušáku visely její džíny, halenky a trička.
— Ty jsi moje věci nevyprala?
Jana se na něj podívala v odrazu zrcadla.
— Ne.
— Proč?
— Protože jsme si rozdělili povinnosti.
— Ale pračka přece běžela!
— To je pravda.
— Bylo tak těžké přihodit k tomu ještě pět košil?
Jana pomalu odložila řasenku.
— Bylo pro tebe před třemi lety těžké říct: „Jano, teď vyděláváš víc, takže tvoje peníze budou jen tvoje“?
Petr neodpověděl.
— Ani pro mě nebylo těžké prát celé ty roky tvoje věci, — pokračovala. — Dělala jsem to, protože jsem si myslela, že jsme jeden tým.
Vzala kabelku.
— Měj hezký den.
Dveře za ní tiše zapadly.
Petr zůstal stát u skříně a v ruce svíral pomačkanou košili.
Na konci druhého týdne se jejich byt začal měnit.
Nebyla to žádná katastrofa. Nic, co by mu dovolovalo prohlásit, že se Jana přestala starat o domácnost.
Jen pomalu mizel pocit, že všechno funguje samo od sebe.
Na konferenčním stolku několik dnů stál jeho prázdný hrnek. V předsíni se vršily krabice z internetových objednávek. Došly čisté ručníky.
Jednoho večera si Petr všiml prachu na televizní obrazovce. Přejel po něm prstem a zadíval se na šedou čáru.
Dřív tam prach nebyl.
A najednou mu došlo, že vlastně vůbec neví proč.
Skutečný zlom přišel v neděli.
Petr vstal pozdě, zamířil do koupelny a po chvíli se vrátil do kuchyně.
— Jano?
Seděla u stolu s kávou.
— Ano?
— Došel toaletní papír.
— Rozumím.
— Kde je nové balení?
Jana bez jediného slova vstala. V ložnici otevřela spodní skříňku, vytáhla velké balení a podala mu jednu roli.
— Tady.
Petr si ji vzal, ale pohledem zůstal u ostatních rolí.
— A co zbytek?
— Ten je můj.
— Jak to myslíš, tvůj?
— Koupila jsem ho já.
— Jano, to už je absurdní.
Podívala se mu přímo do očí.
— Ne, Petře. Tohle je přesně systém, který sis vybral. Jen v něm teď poprvé opravdu žiješ.
Chtěl se ohradit, ale nenašel jedinou větu.
Stál uprostřed ložnice s jednou rolí toaletního papíru v ruce a náhle uviděl něco, čeho si za sedm let nikdy pořádně nevšiml.
Papír se doma neobjevoval sám.
Čisté ručníky také ne.
Ani jídlo, náhradní žárovky, léky, šampon, sůl, cukr, houbičky, prací prostředek, dárky pro příbuzné, zaplacené účty nebo objednaný servis auta.
Nic z toho se nedělo samo.
Celé roky vedle něj žil člověk, který mu vytvářel pocit, že svět prostě přirozeně funguje právě takhle.
V pátek se Petr vrátil domů s obrovskou kyticí pivoněk.
Jana kdysi říkala, že je má ráda. Kdy přesně to zmínila, už si nepamatoval.
Ale květiny sehnal. Koupil také její oblíbený dort a obojí položil na kuchyňský stůl.
Jana přišla kolem sedmé. Nejprve se podívala na kytici, potom na něj.
— Jsou krásné.
— Vždyť jsou tvoje oblíbené.
— Bývaly.
Petr zmateně zamrkal.
— Cože?
— Už dlouho mám raději jiné.
Ta prostá věta ho zasáhla silněji než všechny předchozí hádky.
Sedm let spolu žili. A on si ani nevšiml, že se oblíbené květiny jeho ženy změnily.
— Jano… můžeme si promluvit?
Sundala si kabát.
— Můžeme.
— Přemýšlel jsem. Možná jsme to celé přehnali.
— My?
Petr si odkašlal.
— Dobře. Já jsem to přehnal.
Sedla si naproti němu.
— Pochopil jsem, co jsi mi chtěla ukázat. Opravdu.
— Co přesně?
— Že jsi doma dělala spoustu věcí.
— Spoustu?
— Velmi spoustu.
Na chvíli se odmlčel.
— Vraťme se k tomu, jak jsme to měli dřív.
Jana si ho chvíli prohlížela.
— I k penězům?
Petr zaváhal.
— Finance mohou zůstat oddělené. Samotný systém není špatný. Jen nechci, abychom doma všechno neustále rozdělovali.
Jana se téměř neznatelně usmála.
Tentokrát v jejím výrazu nebyl hněv. Jen vyčerpání.
— Takže tvoje peníze zůstanou tvoje, ale moje práce bude společná?
— Tak jsem to nemyslel.
— Přesně tak jsi to myslel.
— Jsme přece rodina.
— Víš, co je na tom zvláštní?
— Co?
— Že sis vzpomněl, že jsme rodina, až ve chvíli, kdy došel toaletní papír.
Petr sklopil oči.
Následující den si poprvé sedl ke kuchyňskému stolu s blokem a tužkou. Rozhodl se sepsat všechny výdaje.
Potraviny.
Čisticí prostředky.
Praní.
Rozvoz jídla.
Drobné opravy.
Účty.
Pojištění.
Věci do domácnosti.
Dárky.
Servis auta.
Po hodině před ním ležely dva popsané listy.
Peníze však nakonec nebyly to nejdůležitější.
Mnohem víc ho vyděsil čas.
Pamatovat si.
Kontrolovat.
Telefonovat.
Objednávat.
Vyzvedávat.
Platит.
Domlouvat termíny.
Ověřovat, zda je všechno hotové.
Nezapomenout.
Rozhodovat.
Tohle všechno někdo celé roky nosil v hlavě.
Zatímco on večer přicházel domů, rozhlédl se a spokojeně říkal:
— Máme to tu hezké.
Tu noc seděl dlouho v temné kuchyni. Nakonec Janě zavolal.
— Jano?
— Ano?
— Proč jsi mi to nikdy neřekla?
Na druhé straně se na okamžik odmlčela.
— Říkala jsem ti to.
— Kdy?
Jana se smutně usmála.
— Právě teď sis odpověděl sám.
O rozvod požádala ona.
Ne okamžitě. Trvalo to ještě dva měsíce.
Bez křiku a bez scén.
Seděli v kuchyni, kde kdysi vybírali barvu obkladů, mluvili o budoucích dětech a dohadovali se, kam pojedou na dovolenou.
— Myslím, že bychom to měli ukončit, — řekla Jana.
— Kvůli penězům?
Zavrtěla hlavou.
— Ne. Kvůli tomu, co nám peníze ukázaly.
U notáře Petr téměř nevnímal vysvětlování. Procházel dokumenty a jeden po druhém je podepisoval.