Postupem času se naučila jeho rytmus. Hučení klimatizace. Slabé mumlání města za sklem. Způsob, jakým jarní slunce přesně dvanáct minut barvilo jídelní stůl zlatem.
Tomáš si po vstupu povolil motýlka.
„Měla by sis sednout.“
„Jsem v pořádku.“
Ušla tři kroky směrem k obývacímu pokoji.
Podlaha se naklonila.
Nejdřív to nebylo dramatické. Jen náhlý pocit, že pod ní něco chybí. Okraje vidění se jí zúžily a světla se protáhla do pruhů. Natáhla ruku k opěradlu pohovky, ale sáhla do prázdna. Potom se tlak na hrudi změnil v bolest — horkou a nesprávnou — a místnost se prudce převrátila.
Slyšela Tomáše vyslovit její jméno, než dopadla.
Zachytil ji příliš pozdě na to, aby pád úplně zastavil, ale včas, aby její rameno narazilo do jeho paže místo do mramoru. Spadl s ní do změti končetin. Její tvář se opřela o přední část jeho košile a jednu ruku jí položil za hlavu.
„Marie.“
Pokusila se odpovědět. Nevydala ani hlásku.
Strop nad ní se rozmazal do bílé plochy. Nemohla se pořádně nadechnout. Tomášův hlas ztratil veškerou uhlazenost.
„Podívej se na mě.“
Nutila se otevřít oči. Jeho tvář se vznášela nad její. Pod opálenou kůží zbledl a každá vráska najednou působila lidsky. Neuspořádaně. Vyděšeně.
To ji vyděsilo víc než bolest.
„Nehýbej se. Jen dýchej.“
Chtěla mu říct, že dýchá, ale připadalo jí, jako by se snažila vdechnout sevřenou pěst.
Tomáš popadl telefon. Slyšela, jak mluví s operátorem, jak přesně diktuje adresu a jak z jeho úst vychází slovo manželka, jako by ho vyrval z vlastního těla. Potom se vrátil k ní, klečel na podlaze a držel jí rameno i zápěstí, jako by ji samotný dotek mohl udržet při životě.
Následující minuty se rozpadly do útržků. Chlad kamene pod kobercem. Kovová chuť v krku. Tomášův hlas těsně u jejího ucha.
„Zůstaň se mnou. Dýchej. Už jedou. Zůstaň se mnou.“
Dveře výtahu. Kroky. Lékařská taška. Suché trhnutí zipu. Ostré světlo namířené do očí. Otázky pronesené příliš rychle.
„Jak silná je bolest? Jaké léky užívá? Známé diagnózy? Je při vědomí?“
Někdo ji zvedl na nosítka.
Tomáš ji doprovodil až k výtahu.
„Jedu s ní.“
„Jste rodina?“
„Jsem její manžel.“
Odpověděl dřív, než záchranář stačil otázku dokončit.
Sanitka voněla plastem, dezinfekcí a elektřinou. Na střeše tlumeně bubnoval déšť. Marie se propadala do jasného tunelu a zase se z něj vynořovala. Vždy na chvíli si uvědomila monitor s rychlými zelenými rytmy, zdravotníka upravujícího jí manžetu na paži a Tomáše na protější lavici. Seděl s koleny od sebe, ruce sevřené a oči upřené na ni, jako by její tělo mohl přinutit k poslušnosti silou svého pohledu.
V nemocnici se svět změnil ve studené zářivkové světlo.
Posuvné dveře. Vozík na linoleu. Sestra s propiskou za uchem. Třídicí pult. Papíry. Zatažený závěs. Přístroje. Večerní šaty a všechny iluze se z ní odlupovaly jeden praktický krok za druhým.
Tomáše zastavili před ošetřovnou. Marie ho zahlédla jen v útržcích. Jednou rukou se opíral o dveře, sestra mu cosi pevně, ale profesionálně vysvětlovala a jeho čelist se napínala, než ustoupil.
Když se pořádně probudila, bylo ticho. U postele pravidelně tikal monitor. Stěny měly anonymní béžovou barvu. Ústa měla suchá a kyselá. Levá paže ji bolela v místě vpichu. Několik vteřin nevěděla, kolik je hodin ani jak dlouho byla mimo.
Potom otočila hlavu.
Tomáš seděl v křesle vedle postele. Lokty měl opřené o kolena a v ruce držel telefon, na který zapomněl. Kravata byla pryč, horní knoflíky košile rozepnuté a vlasy měl rozcuchané, jako by si jimi během noci neustále projížděl rukama.
Nikdy nevypadal méně jako Tomáš Král a více jako muž, který čeká na odpověď, již možná nepřežije.
Všiml si jejího pohybu.
„Ahoj.“
Hlas se mu na jediné slabice zlomil.
Marie polkla.
„Vypadáš hrozně.“
Zasmál se bez veselí.
„Člověk jednou zkolabuje a najednou nejsem fotogenický.“
Byla to tenká vrstva humoru, kterou používal, když se pravda přiblížila příliš nebezpečně.
Marie na okamžik zavřela oči.
„Promiň.“
„Ne.“ Slovo vyšlo příliš rychle. Naklonil se dozadu, pak zase dopředu, protože nedokázal zůstat v klidu. „Tohle nedělej.“
Otočila tvář k oknu. Viděla jen černé sklo a vlastní matný odraz.
„Teď už víš.“
Neodpověděl hned. Když promluvil, hlas měl tišší, než ho kdy slyšela.
„Přišel za mnou lékař. Zeptal se, jestli o tvém stavu vím.“
Marie mlčela.
„Nevěděl jsem,“ dodal.
Ticho se natáhlo.
„Neměla jsem povinnost sdělit ti svou lékařskou historii.“
„Ne.“
„Vzal sis mě na šest měsíců, protože tě k tomu kamarád vyprovokoval.“
Jeho tvář se změnila. Zasáhla ho.
„Vím, co jsem udělal.“
„Opravdu?“
Prudce vstal a přešel k oknu. Potom se vrátil. Pohyb ho prozrazoval víc než slova.
„Vím, že jsem souhlasil s něčím odporným, protože jsem si myslel, že celý svět je soutěž a já se nudil natolik, že jsem potřeboval další. Vím, že jsem tě potkal a předpokládal, že to bude jednoduché. A že během prvních deseti minut jednoduché nebylo vůbec nic. Vím, že poslední tři měsíce žiješ u mě doma a já předstíral, že si ničeho nevšímám, protože jsem čekal, až mi všechno řekneš sama. A vím, že když jsem tě dnes večer sledoval padat na podlahu, nikdy v životě jsem se tak nebál.“