Když se jí na slavnostním večeru vysmáli, její falešný manžel se před celým sálem postavil na její stranu — a o několik hodin později se ukázalo, že jejich dohoda už dávno přestala být jen hrou

Marie cítila, jak jí hoří oči.

„Říkali, že je to zvládnutelné,“ řekla. „To slovo mají lékaři rádi. Zvládnutelné. Jako kdyby šlo o tabulku.“

Tomáš se znovu posadil.

„Řekni mi to.“

Krátce se zasmála, unaveně a hořce.

„Proč? Abys mě mohl zachránit?“

Rty se mu sevřely.

„Proč ode mě zní každá otázka jako urážka?“

„Protože muži jako ty začnou být zvědaví až tehdy, když se něco stane drahým.“

Přijal to bez jediného úhybu, což bylo téměř horší.

Marie nechala hlavu klesnout do polštáře.

„Před osmi měsíci mi diagnostikovali těžkou hypertenzi a časné onemocnění srdce. Příliš mnoho napětí po příliš dlouhou dobu. Příliš velká váha. Příliš mnoho stresu a příliš dlouhé předstírání, že jsem v pořádku. Dostala jsem léky. Řekli mi, že když všechno změním, můžu stav stabilizovat, možná i zvrátit. Kdybych to neudělala…“

Odmlčela se.

„Kdybys to neudělala?“

Podívala se ke stropu.

„Možná pět let. Možná méně. Záleží, koho se zeptáš a jak upřímný ten den lékař zrovna je.“

Tomáš nic neřekl.

„Zkoušela jsem to,“ pokračovala. „Opravdu. Nakoupila jsem potraviny, které vypadaly jako jídlo zdravých lidí. Počítala jsem kroky. Stáhla jsem si aplikace. Sledovala ženy na internetu, jak říkají, že tělo je chrám, zatímco já stála v lékárně a měla pocit, že moje tělo je předmět zabavený exekutorem. Několik dní jsem to zvládala. Potom jsem byla tak unavená, že jsem nedokázala myslet. Bála jsem se, pak jsem se zlobila a nakonec jsem se styděla. To není zrovna dobrý dietní plán.“

Tomáš na ni hleděl, jako by nechtěl ztratit jediné slovo.

„Když mi Erik řekl o sázce, nepřijala jsem ji proto, že jsem hloupá. Přijala jsem ji, protože jsem byla sama. Myslela jsem, že šest měsíců předstíraného manželství bude snazších než čelit všemu bez nikoho. Chtěla jsem si na chvíli půjčit jiný život. Nosit prsten. Sednout si k něčímu stolu. Mít někoho, kdo se zeptá, jestli jsem přišla domů. I kdyby to nic neznamenalo.“

Hlas se jí zachvěl.

„Vím, jak uboze to zní.“

„Nezní.“

„Mělo by.“

„Ne.“

Podívala se na něj. Oči měl zarudlé únavou, ale v hlase nebyla lítost. Právě to ji zasáhlo nejvíc.

„Neřekla jsem ti to, protože jsem nechtěla vidět, jak se ti změní obličej. Ten výraz znám. Lidé ho mají, když pochopí, že žena jako já není jen společensky nepohodlná, ale také medicínsky komplikovaná. Najednou začnou být všichni laskaví. A laskavost může být ponižující, když přichází příliš pozdě.“

Tomáš se předklonil a opřel si předloktí o kolena.

„Snažím se pochopit, jak jsem tě nechal bydlet deset metrů ode mě a přesto jsem neměl ponětí, jak se cítíš.“

Dveře se otevřely dřív, než mohla odpovědět.

Vstoupila doktorka Lucie Nováková, něco přes čtyřicet, s tmavými vlasy uhlazenými dozadu a brýlemi v ruce.

„Dobré ráno. Už jste vzhůru.“

Nejprve se usmála na Marii, potom kývla Tomášovi.

„Jsem doktorka Nováková. Už jsme se setkali.“

Tomáš okamžitě vstal.

„Jak jí je?“

Doktorka zkontrolovala záznamy.

„Její krevní tlak v noci nebezpečně stoupl. Byla dehydratovaná, přetížená a pod příliš velkým napětím. Samotný kolaps byl děsivý, ale vzhledem k jejímu základnímu stavu ne zcela neočekávaný.“

Podívala se na Marii s profesionální jemností.

„Musíte přestat zacházet se svým zdravím jako s něčím, co můžete odkládat, dokud se to nezačne chovat.“

„Já vím.“

„Ne,“ opravila ji doktorka. „Víte to rozumem. To není totéž jako chovat se, jako kdybyste věřila, že váš život stojí za reorganizaci.“

Marie odvrátila oči.

„Nejste mimo pomoc,“ pokračovala doktorka. „Ale už jste za bodem náhodného úsilí. Potřebujete pravidelnou výživu, pohyb, léky, kontroly a hlavně snížení stresu. Ne měsíc. Ne do chvíle, než vás to omrzí. Dost dlouho na to, aby vám vaše vlastní tělo znovu začalo důvěřovat.“

Tomáš se zeptal:

„Jak to má konkrétně vypadat?“

Doktorka se na něj podívala, jako by zvažovala, jestli je jen dalším bohatým manželem, který chce koupit řešení.

„Bude to vypadat jako struktura a podpora. Jako někdo, kdo ji nenechá nést všechno sama, až opadne motivace a zesílí strach.“

Tomáš pohlédl na Marii a potom zpět na doktorku.

„Tak to bude.“

Marie se nadechla, aby protestovala.

„Ne,“ dodal Tomáš, aniž se na ni podíval.

Doktorka se slabě usmála.

„Zůstane na pozorování. Ráno provedeme podrobnější vyšetření srdce. Pokud se hodnoty stabilizují, může domů za den nebo dva.“

Pak dodala:

„A jestli to někdo z vás považuje za budíček, na kterém záleží jen dalších čtyřicet osm hodin, nerada vás tu znovu uvidím.“

Když odešla, místnost se zdála menší.

Tomáš si znovu sedl. Monitor u postele pravidelně odměřoval čas.

„Tohle nemusíš dělat,“ řekla Marie.

Podíval se na ni, jako by řekla něco nesmyslného.

„Jsi moje žena.“

„Na další tři měsíce.“

Čelist se mu napjala.

„Opravdu si myslíš, že pro mě ta věta teď nic neznamená?“

Nevěděla, co říct. Problém s muži jako Tomáš nebyl v tom, že nic necítili. Problém spočíval v tom, že byli zvyklí cítit všechno prudce a krátce, a potom přestavět svět podle vlastního pohodlí.

Přejel si rukama po tváři.

„Vím, že si nezasloužím tvou důvěru. Vím, že jsem to celé postavil na aroganci. Ale dovol mi pomoct.“