Vedl ji přes mramorovou podlahu, kolem stolů s bílými růžemi, kartičkami dárců a napůl vypitým vínem. Prošli vestibulem, kde se vrátní náhle začali dívat jinam, a vyšli pod hotelovou markýzu do deštivé noci.
Vzduch voněl mokrým kamenem, výfukovými plyny a slabou minerální vůní, která se zvedala z dlažby po dešti. Z dálky se ozvala siréna. Marie stála nehybně, zatímco komorník odběhl pro auto.
„Neměl jsi to dělat,“ řekla.
Tomáš se na ni podíval. Déšť mu navlhčil linii vlasů.
„Proč?“
„Teď budou mluvit ještě víc.“
„Ať mluví.“
„Udělal jsi scénu.“
„Ano.“
„Na takových věcech ti záleží.“
Krátce se zasmál, ale v jeho smíchu nebyl humor.
„Zřejmě ne tolik, jak jsem si myslel.“
Marie si prohlížela jeho tvář. V hotelu vypadal zuřivě. Venku, pod pouličním světlem a v odrazech deště na asfaltu, působil spíš vychýleně z rovnováhy. Možná zraněně na místě, které obvykle jeho pýcha zakryla dřív, než si ho někdo mohl všimnout.
„Nemusel jsi mě takhle bránit,“ řekla tiše.
Jeho pohled zůstal na její tváři.
„Nenárokoval jsem si tě.“
Komorník přistavil auto. Tomáš jí otevřel dveře sám.
„Bránil jsem tě.“
Marie nastoupila bez odpovědi.
Jízda městem probíhala v tichu, rušeném jen pravidelným pohybem stěračů a syčením pneumatik na mokré vozovce. Manhattan kolem nich ubíhal ve fragmentech: zamlžená okna lahůdkářství, pozdní hosté pod červeným neonem, muž v tmavém kabátě, který kráčel se zdviženým límcem, lešení bledé pod oranžovým světlem lamp.
Marie si opřela hlavu o opěrku a na okamžik zavřela oči.
Její tělo se necítilo dobře.
Tlak na hrudi se během večera zhoršil. Nebyl prudký, ale neustupoval. Boty ji tlačily, bolela ji záda a pod žebry cítila únavu, která neměla nic společného s nedostatkem spánku. V poslední době se to stávalo častěji — pocit, že se její vlastní tělo proměnilo v jednání, které vždycky prohrává.
Před odchodem si vzala léky. Jedla lehce. Byla opatrná.
Jenže opatrnost už nestačila.
Tomáš seděl vedle ní a jednu ruku měl položenou na stehně. Prsty chvíli nervózně poklepávaly, pak znehybněly. Marie cítila jeho pozornost, i když nic neříkal.
Obvykle by ji to dráždilo. Měla ve zvyku analyzovat všechno, co se dělo, a s tichem zacházet jako s hádankou, kterou je třeba vyřešit. Dnes ji ale znepokojovalo něco jiného. V tanečním sále nebyl žádný výpočet, žádný společenský výkon. Jen syrový, okamžitý útok.
Za šest měsíců předstíraného manželství souhlasila, protože si říkala, že zapůjčený život může být snesitelnější než budoucnost, která se před ní zavírala. Osm měsíců předtím seděla v ordinaci naproti lékaři, který používal slova jako těžká hypertenze, srdeční zátěž, včasný zásah, změna životního stylu a riziko.
Přikyvovala jako poslušná studentka. Potom se vrátila do svého bytu v Queensu, zamkla dveře a seděla na kuchyňské podlaze, dokud se vzor linolea nerozmazal slzami, které původně vůbec nechtěla prolít.
Pak se snažila.
Opravdu se snažila. Kupovala zdravější jídlo. Chodila na procházky. Brala léky. Sledovala čísla. Stáhla si aplikace a pokoušela se věřit radám lidí, kteří nikdy nezažili takovou osamělost, aby změna působila jako zvedání betonu holýma rukama.
Několik dní vydržela. Pak byla tak vyčerpaná, že nedokázala jasně myslet. Bála se, zlobila se a styděla. Všechny tři pocity dohromady tvořily příšerný plán na změnu života.
Tehdy ji oslovil Erik Bílý. Znal ji z jedné charitativní akce a nabídku jí předložil s rozpaky, které působily téměř upřímně. Vysvětlil jí sázku, kterou uzavřel s Tomášem.
Čekal, že odmítne.
Marie se místo toho ptala prakticky.
„Bude se ke mně chovat slušně?“
„Myslím, že ano.“
„Řekne mi pravdu?“
„Řekl jsem mu, že musí.“
„Zůstane to soukromé?“
Erik se tehdy hořce usmál.
„Tak soukromé, jak jen může být manželství s Tomášem Králem.“
Věděla, že je to ponižující. Věděla, že je to hloupé. Přesto v ní existovala malá, unavená a hanebně nadějná část, která toužila po šesti měsících života, v němž by se večer nevracela domů do naprostého ticha. Po šesti měsících, kdy by si ji někdo zvolil — i kdyby uměle. Po období, kdy by prsten znamenal alespoň něco, zatímco budoucnost se jí zužovala na lékařské tabulky a soucitné pohledy.
Řekla si, že lež zvládne, když ji bude přesně nazývat lží.
Nečekala, že se Tomáš před jejíma očima postupně promění v člověka, u kterého nebude vědět, co je předstírání a co skutečnost.
Auto sjelo do soukromého podzemního vjezdu jejich budovy. Ve výtahu se Mariiny nohy zdály duté. Lehce se opřela o zrcadlovou stěnu.
Tomáš si toho okamžitě všiml.
„Jsi v pořádku?“
„Ano.“
„To nebylo přesvědčivé ano.“
„Jsem unavená.“
Výtah stoupal téměř bezhlučně. V odrazu mosazi a zrcadel vypadali jako pár, který se vrací z úspěšného večera: elegantní, drahý a dokonale sladěný siluetou, ne však pravdou.
Marie se té ironii málem zasmála.
Dveře apartmá se otevřely do teplého světla, světlého dřeva a ticha tak dokonalého, až působilo uměle. Tomáš míval ticho rád, protože celé dny poslouchal cizí řeči. Marii však jeho byt zpočátku připomínal letištní salonek navržený člověkem, který se bál nepořádku: kamenné pracovní desky, měkké šedé koberce, sochařská křesla, v nichž nikdo neseděl, a obrazy dostatečně velké na to, aby působily důležitě, ale ne dost osobně, aby odhalily něhu.