Lenka pohlédla na tchyni.
— Paní Vlasto, pochopila jsem to správně? Pět let jsme vám dávali peníze na opravy bytu, který od listopadu patří Ivě?
Vlasta se zarazila.
Jen na okamžik.
— A nemáte co poslouchat cizí rozhovory! Je to můj byt a já sama rozhodnu, komu ho nechám. Pět let jsem vás snášela a poskytla vám střechu nad hlavou.
Martin pomalu položil konev na zem.
Později si Lenka ten okamžik vybavovala znovu a znovu.
Právě tehdy totiž svého muže poprvé neuviděla jako syna své matky.
Uviděla dospělého muže.
Unaveného.
A hluboce zklamaného.
— Mami, řekni mi to sama. Opravdu jsi byt darovala Ivě?
— Ano, darovala! Je mi skoro jako dcera. Aspoň zavolá a zajímá se, jak mi je!
— Já ti také volám, mami. A navíc s tebou žiju v jednom bytě. Každé ráno se tě ptám, jak ses vyspala.
— To se nedá srovnávat!
— Dobře. Nebudu to srovnávat.
Na chvíli zmlkl.
Pak se zeptal:
— Vysvětli mi ale jednu věc. Proč jsi od nás každý měsíc brala peníze? Říkala jsi, že investujeme do vlastní budoucnosti. S Lenkou jsme si odříkali všechno. Dorotce jsme kupovali zimní boty ve slevě, protože jsme „museli dát peníze do obálky“.
— Vždyť jsem ty peníze utrácela za vás! Za jídlo a elektřinu!
— Jídlo jsme kupovali sami. Účty jsme platili také. Všechny doklady mám v telefonu.
Podíval se na matku.
— Takže jsi od nás jednoduše vybírala peníze za to, že jsme tvoje rodina.
— Takhle se mnou mluvit nebudeš! Sama jsem tě vychovala, když byl otec na dlouhých pracovních cestách!
Lenka ho vzala pod paží.
Prsty se mu třásly.
A podivné bylo, že už necítila vztek.
Jen úlevu.
Jako by z ramen někdo sejmul těžký pytel, na který si zvykla natolik, že už dávno nevnímala jeho váhu.
— Víte, paní Vlasto, — řekla tiše, — dnes jste nám vlastně velmi pomohla.
Tchyně se na ni nedůvěřivě podívala.
— Čím ještě?
— Pět let jsme měli pocit, že se musíme neustále omlouvat. Za hrnek položený na špatné polici. Za hračku na koberci. Za každé přání. Za to, že jsme podle vás nevděční. A teď ten pocit zmizel.
Lenka se jí zadívala přímo do očí.
— Nic vám nedlužíme. A vy nic nedlužíte nám. Teď bychom mohli zkusit být prostě rodina. Jestli o to někdy budete stát.
Vlasta si zakryla obličej dlaněmi.
— Odjeďte! Oba! Ať vás už nevidím!
Lenka přikývla.
— Odjedeme. Opatrujte se.
Sbalili se během deseti minut.
Antonín přivedl Dorotku.
Sám ji usadil do dětské sedačky.
Dlouho zápasil s pásy a pletl si přezky.
Potom otevřel kufr svého starého auta a vytáhl velký pytel jablek a třílitrovou sklenici medu.
— Vezměte si to, — řekl a díval se směrem k řece. — A nezlobte se na ni. Celý život se bála, že ji někdo opustí. Bála se toho tak moc, až všechny sama odehnala.
Martin otce pevně objal.
Tak silně, že Antonín dokonce zakašlal.
— Tati, nezlobíme se. Přijeď k nám, kdykoli budeš chtít. I bez ohlášení.
— Přijedu. Až dojde med, budu tam hned.
Auto už vyjelo na polní cestu, když Dorotka najednou rozhodila ruce.
— Jé! Anička! Nechala jsem ji na lavičce u babičky!
Martin přibrzdil.
— Vrátíme se?
Lenka se podívala do zpětného zrcátka.
U branky stála Vlasta.
Nemávala.
Nedívala se za nimi.
Jen stála mezi svými pečlivě srovnanými astrami a nechala ruce bezvládně podél těla.
Lenka už se nadechovala, že řekne:
— Vraťme se.
Ale Dorotka promluvila první:
— Ne, tati. Nech Aničku u babičky. Teď tam bude sama. Bude se nudit.
V autě zavládlo takové ticho, že bylo slyšet, jak vosa naráží do skla.
Martin ještě několik vteřin nevyjel.
Pak si rychle otřel oči rukávem a pokračoval dál.
Klíče od nového bytu dostali za tři týdny.
Jeden pokoj.
Malá kuchyň, v níž se dva dospělí jen stěží vyhnuli.
Ale také velký zasklený balkon s výhledem na topoly.
Nábytku bylo sotva pár kusů.
První noci se i obyčejná slova rozléhala prázdnými místnostmi jako ozvěna.
Dorotku to nesmírně bavilo.
Postavila se doprostřed pokoje a vykřikla:
— Halóóó!
Pak se rozesmála, protože nikdo nezavolal:
— Tiše!
Jako první přijeli na návštěvu Lenkini rodiče.
Přijeli autobusem z rodného města.
Přivezli tři obrovské tašky.
Tatínek měl akušroubovák a během jediného dne smontoval stůl z borových prken, připevnil police na knihy a ukázal Martinovi, jak správně upevnit garnýž.
Maminka přivezla bílé krajkové záclony, zelné koláčky a novou panenku.
Dorotka jí dala jméno Anička Druhá.
Maminka záclonu narovnala, ustoupila o několik kroků a spokojeně si ji prohlédla.
— Tak. Teď je to domov. Malý, ale nikdo ti nebude říkat, kde smíš stát.
Jednou večer Dorotka omylem převrhla hrnek s kompotem na světlý dřevěný stůl.
Červená loužička se rychle rozlévala k okraji.
Holčička znehybněla.
Vtáhla hlavu mezi ramena.
Podívala se na maminku vystrašenýma očima.
— Mami… tady se smí něco rozlít?
Lenka vzala hadřík, klidně stůl otřela a políbila dceru do vlasů.
— Smí, beruško. U stolu se přece žije. Když něco rozliješ, utřeme to.
Dorotka si oddechla.
A o týden později poprvé zpívala v koupelně z plných plic.
Lenka stála na chodbě opřená o zeď a poslouchala ji.
Pro Martina bylo na nový život těžší si zvyknout.
Pocit viny nezmizí během jediného dne.
Často sedával na balkoně s telefonem v ruce.