Na displeji se rozsvítilo jméno:
„Máma“.
Pak světlo zhaslo.
— Nezvedá to? — zeptala se jednou Lenka a posadila se vedle něj.
— Pokládá to. Už pošesté.
— Zavolej posedmé.
— Proč?
Lenka se na něj podívala.
— Protože dveře by měly zůstat otevřené alespoň z jedné strany. Jestli se někdy rozhodne udělat krok, musí vědět, kam jít.
Martin znovu vytočil číslo.
Dlouhé vyzvánění.
Nikdo se neozval.
Položil telefon displejem dolů.
— To nevadí, — řekl a vzal Lenku za ruku. — Hlavní je, že jsme se rozhodli správně.
V třípokojovém bytě bylo mezitím dokonale uklizeno.
Přesně tak, jak si Vlasta vždycky přála.
Ručníky složené natřikrát.
Hrníčky s oušky doprava.
Na koberci jediná hračka.
A žádný zbytečný zvuk.
Antonín sledoval zprávy téměř bez hlasu.
Jen titulky se posouvaly po obrazovce.
— Martin zase volal, — řekl jednoho večera, aniž se otočil. — Měla bys to zvednout.
— Ať ví, jaké to je ubližovat vlastní matce, — odsekla Vlasta. — Ještě se vrátí, až jim dojdou peníze.
— Nevrátí se, Vlasto.
Podívala se na něj.
— Proč by ne?
— Včera jsem u nich byl. Zavezl jsem jim med.
Na chvíli se odmlčel.
— Mají to tam těsné. Ale je tam teplo. Malá zpívá v koupelně. Martin se směje. Myslím, že takhle jsem ho neslyšel smát se od školy.
Vlasta chtěla něco odpovědět.
Žádná slova však nenašla.
Zvedla se a odešla do pokoje, kde dříve spávala Dorotka.
Na parapetu seděla Anička ve žluté pletené čepičce.
Antonín ji přivezl z chaty.
Nic nevysvětloval.
Prostě ji tam posadil.
Vlasta vzala panenku do rukou.
Teprve potom si všimla, že z kapsičky šatů vyčnívá složený papír.
Rozložila ho.
Dětská kresba pastelkami.
Malý domeček.
Vedle něj tři postavičky.
A ještě jedna figura trochu stranou.
Měla šedivé vlasy stažené do drdolu.
Nad ní bylo křivými dětskými písmeny napsáno:
„BABIČKA VLASTA. PŘIJEĎ.“
Posadila se na okraj pohovky.
Parket u dveří tiše zasténal.
Ačkoli po místnosti nikdo neprošel.
Starý dům se pouze usazoval.
Na chodbě se na stolku rozsvítil telefon.
„Martin“.
Vlasta vyšla z pokoje a stále svírala panenku v náručí.
Dlouho hleděla na zvonící displej.
Potom pomalu natáhla prst k zelenému tlačítku.
Zastavila se jen kousek od něj.
Telefon zhasl.
Ještě chvíli zůstala stát v tichu, o které tolik let usilovala.
A poprvé si uvědomila, jak prázdné to ticho je.
Pak položila dětskou kresbu na stolek vedle telefonu.
Tak, aby ji viděla pokaždé, až se displej znovu rozsvítí.
V malém bytě seděli mezitím tři lidé u borového stolu a pili mátový čaj, který jim poslala babička Ludmila.
Dorotka vyprávěla tatínkovi, že i Anička Druhá umí zpívat.
A v tomhle domě už nikdo nechodil po špičkách.