„Takže jsi mu poslala všechno? Víš co, mami? Byl to tvůj narozeninový dárek. Nakládej si s ním, jak chceš. Ale já už peníze nemám. Tento měsíc jsem na tebe utratila celou výplatu.“
„Tak si vezmi od manžela. K čemu ho vlastně máš?“
Annu zaplavila ještě větší zlost. Na okamžik měla chuť hovor prostě ukončit a už telefon nikdy nezvednout. Matčina bezohlednost jí připadala neuvěřitelná.
„Rozhodně ne proto, aby tě živil!“ vyštěkla a zavěsila.
Marie se rozzuřila.
Několikrát přešla k telefonu a čekala, že dcera každou chvíli zavolá zpátky, omluví se a přiveze jí jídlo.
Anna se však ozvat nehodlala.
Místo toho vytočila Davidovo číslo.
„Davide, potřebuju tvoji pomoc,“ řekla a nečekaně se rozplakala. „Už nechci matku dál živit. Promiň. Měl jsi pravdu.“
O několik dní později přijela Anna k matce.
„Překvapení,“ řekla hned ode dveří a snažila se nedat najevo, jak moc ji všechno stále bolí. „Tak jsme tady.“
„A kdo vás zval?“ zasyčela Marie podrážděně. „Nechala jsi mě úplně bez peněz!“
„Já sama žádné neměla,“ pokrčila Anna lhostejně rameny.
Mluvit s matkou takovým tónem pro ni bylo nezvyklé a těžké. Přesto se snažila držet plánu, který společně s Davidem vymysleli.
„Tak proč jsi přijela? Už máš peníze? A kde jsou potraviny?“
„Mami, mám pro tebe mnohem lepší překvapení. Oblékni se. S Davidem jsme se rozhodli dát ti opravdový narozeninový dárek. Odvezeme tě k Petrovi.“
„Právě dnes slaví Eliška narozeniny. Viděla jsem fotografie a příspěvky na sociálních sítích. Pro ně bude náš příjezd také překvapením.“
„Jak to myslíš?“ Marie zůstala zaskočená. „Jen tak se tam objevit bez pozvání? Vždyť ani nemám pořádný dárek…“
Anna přesně věděla, co matka řekne, a byla připravená. Z tašky vytáhla hezkou krabičku.
„Jsou v ní nová sluchátka. Hodí se k iPhonu.“
Marie spokojeně přikývla a okamžitě se šla převléknout.
„Cesta potrvá asi tři hodiny,“ pobízela ji Anna. „Pospěš si, ať nepřijedeme pozdě.“
Žena se rychle oblékla, vzala dárek a brzy všichni vyrazili.
Jeli skutečně dlouho. David po většinu cesty záměrně vyzvídal o Petrovi, jeho práci a způsobu života.
„Nežijí zrovna bohatě,“ vyprávěla Marie ochotně. „Někdy nemají ani dost peněz na jídlo. Ale to se dá pochopit, dítě roste.“
„Pořád něco potřebuje. Hezké oblečení, techniku, telefony. Bydlí ve vlastním dvoupokojovém bytě. Já si kvůli nim dokonce vzala půjčku na první splátku. A potom ještě jednu na rekonstrukci.“
„Tehdy by jim nikdo nepůjčil. Byli příliš mladí. Já ještě pracovala a mohla jsem jim pomoci.“
Anna matku poslouchala a její údiv sílil.
Dobře si pamatovala, že Petr odešel do jiného města přibližně před patnácti lety. Vracel se jen zřídka, zato od matky pravidelně žádal peníze.
Kolik mu však skutečně dávala, to si Anna nikdy nedokázala představit.
Jiná slova si ale pamatovala velmi dobře, protože je slýchala celé roky:
„Anno, nemám peníze. Žádná oslava nebude.“
Nebo:
„Ani neuvažuj o vysoké škole. Nemám z čeho zaplatit tvoje studium.“
A teď se najednou ukázalo, že po celou tu dobu matka Petrovi pomáhala pořídit dvoupokojový byt ve velkém městě.
„Pracuje v továrně. Nevydělává mnoho, ale má jisté místo,“ pokračovala Marie. „Tam ho určitě nevyhodí. A nejdůležitější je v životě stabilita.“
„Velké peníze nemají. Petrova žena je navíc momentálně bez práce, nedávno ji propustili. Pracovala u nějakého soukromníka, takže je to pro ně těžké.“
„Dokonce kvůli tomu přesunuli Eliščinu oslavu. Chtěli koupit jen malý dort, posedět doma a pozvat pár jejích kamarádek.“
David soucitně přikyvoval a nasadil vážný výraz, jako by ho Petrovy potíže a osud celé rodiny opravdu hluboce trápily.
„Ano, dnes to lidé nemají jednoduché. Petr má velké štěstí, že vás má, Marie.“
Tři hodiny cesty uběhly při rozhovoru téměř nepozorovaně.
David se řídil navigací a nakonec zastavil před velkým rodinným domem.
„To není správná adresa,“ řekla Marie okamžitě. „Spletl ses. Zavolám Petrovi.“
Anna jí však telefon rychle vzala.
„Mami, jsme správně. Je to tady. Vystup. A nezapomeň dárek. Ani dort.“
Marie vzala tašky a pomalu se vydala k domu.
Všude kolem svítila slavnostní světla, na plotě i u vchodu visely balonky a na průčelí byla velká tabule s přáním oslavenkyni.
„Odkud na to všechno vzali peníze?“ zašeptala žena otřeseně.
Po několika okamžicích se dveře domu otevřely a na prahu se objevila elegantní žena.
Anna okamžitě poznala, že jde o Petrovu manželku.
Marie ji však nikdy předtím neviděla.
Petr jí sice několikrát ukazoval fotografie své ženy, ale na těch snímcích byla úplně jiná osoba.
„Zdá se, že jste si spletli adresu,“ řekla hostitelka chladně.
„Markéto, zavolej Petra,“ pronesla Anna klidně. „Jsme jeho příbuzné.“
Předem si na sociálních sítích našla všechno potřebné. Už věděla dost.
„Jaké příbuzné? Můj manžel žádné příbuzné nemá.“
„Jak to, že nemá?“ Marie náhle zbledla. „Zavolej mého syna!“
Petr se objevil až asi po patnácti minutách.
Vypadal naprosto zmateně.
„Cože? Co tady děláte?“
„Ty nestydo!“ vrhla se na něj matka a začala ho udeřovat taškami. „Roky jsi mě podváděl! Posílala jsem ti poslední peníze, a ty ses tady ani nepochlubil, že máš matku?“