Marie šla o něco pozadu vedle Terezy. Třináctiletá dívka se několikrát natáhla k jogurtům, ale matka ji tiše zastavila:
„Doma ještě nějaké máme.“
U chladicího pultu s mléčnými výrobky Marie nejprve vložila do vozíku zakysanou smetanu, podívala se na cenu a zase ji vrátila. Místo ní sáhla po levnější v měkkém obalu.
„Mami,“ oslovila tchyni tiše u ryb, téměř šeptem, „nemáme toho už dost? Nakoupili jsme skoro na celý týden.“
„Marie, nezačínej zase,“ mávl Jan rukou. „Máma přijede jednou za půl roku. Tak ať máme konečně pořádný stůl, ne tvoji pohanku ve slevě.“
Marie jen přikývla. Věra z její tváře poznala, jak si v duchu počítá: sedm tisíc mínus… a potom tuto částku převádí na dorty. Téměř dva a půl týdne noční práce s krémem a cukrovou hmotou.
U pokladny Věra přidala na pás síťku mandarinek. Pro Terezu vzala i jogurt, po kterém se dívka předtím natahovala.
„Jane, zaplať.“
Zasmál se, protože si myslel, že matka žertuje.
„Mami, já… kartu jsem nechal doma.“
„Telefon máš v kapse. Viděla jsem, jak jsi s ním platil na čerpací stanici. A za tu bundu jsi podle mě platil také telefonem.“
Pokladní, žena kolem padesátky s pečlivě upravenými vlasy, se na ně dívala s tím zvláštním porozuměním, které mívají ženy, jež samy někdy tahaly těžké nákupní tašky. Muž stojící za Janem držel láhev vody a rohlík a zjevně nikam nespěchal.
„Mami, tohle si přece můžeme vyřešit doma…“
„Doma jste toho vyřešili už dost. Zaplať, synku. Lidé čekají.“
Jan vytáhl telefon. Prsty se mu nejdřív netrefily na správné místo. Terminál krátce pípl a pokladní podala účtenku. Věra ji však vzala sama, přeložila napůl a zasunula do kapsy kabátu.
Cestou domů v autě nikdo nepromluvil. Jen Tereza na zadním sedadle tiše loupala mandarinku a brzy celý interiér provoněla blížícím se Novým rokem.
Janova garáž stála v areálu několik bloků od domu. Sotva odnesli tašky do bytu, zmizel tam s poznámkou, že se „musí podívat na kolo“. Asi po deseti minutách se Věra vydala za ním.
Dveře byly pootevřené. Uvnitř svítila jediná žárovka a vzduch páchl motorovým olejem a studeným kovem. Na stěně viselo na zvláštních hácích téměř nové nářadí: úhlová bruska, bruska, laserový nivelák v pouzdře i sada klíčů v jasně červeném kufříku. Všechno bylo čisté a lesklé, jako právě vybalené z obchodu. Jan seděl na převráceném kýblu a otáčel v ruce šroubovák.
Věra přistoupila ke stěně a dotkla se pouzdra s nivelákem.
„Pěkná věc. Kolik stála?“
„Čtyři a půl tisíce,“ zamumlal podrážděně. „Mami, nemusela jsi mě dnes před všemi takhle…“
„A kolik stojí dort?“
„Jaký dort?“
„Ten, který Marie připravovala ve dvě ráno. S medvídkem. Zeptala jsem se jí. Tisíc dvě stě, pokud je s cukrovou hmotou. Tvůj laserový nivelák tedy znamená téměř čtyři Mariiny probdělé noci. A ta bruska? A tvoje nová bunda?“
Jan mlčel.
„Říkáš, že je ti pětačtyřicet a že už chceš žít pro sebe. Tak žij, synku. Nezakazuji ti to. Jenže ty teď nežiješ pro sebe, Jane. Žiješ na její účet. A to jsou dvě úplně rozdílné věci.“
„Já také pracuji…“
„A za to ti mám předat medaili?“ Hlas nezvýšila, právě proto však každé její slovo dopadlo ještě tvrději. „Tvůj otec si kdysi myslel, že jeho výplata se týká jen jeho. Víš, kdo mu vysvětlil, jak se věci mají? Babička Anna. Stejně jako se o to teď pokouším já u tebe. Po mnoha letech mi sám říkal, že je za ten rozhovor vděčný. Kdyby tehdy mlčel a já nezavolala jeho matku, mohl přijít o všechno, aniž by si uvědomil, kdy se to stalo.“
„O co by přišel?“
„O manželku. Marie už se s tebou nehádá, Jane. Jen řekne: ‚Dobře, rozumím,‘ a odejde do koupelny pustit vodu, aby ji nikdo neslyšel. Včera jsem to slyšela. Toho se boj. Když žena přestane odporovat, neznamená to vždycky, že je doma klid. Někdy to znamená, že už si uvnitř všechno rozhodla.“
Jan zvedl hlavu. Poprvé za celý večer se matce podíval přímo do očí.
„A co mám teď dělat?“
„Přemýšlej. Nejsi hloupý. Znáš tolik nástrojů a každý poznáš podle názvu.“ Zapnula si kabát. „A pro začátek se vrať domů a sněz večeři, kterou jsi dnes zaplatil sám. Uvidíš, že ti bude chutnat mnohem víc.“
Večeře byla skutečně výborná. Jazyk s křenem, krevety s česnekem a salát, do kterého se Tereza pustila dřív než ostatní. Jan jedl mlčky. Když se však Marie zvedla, aby odnesla špinavé talíře, nečekaně jí celou hromádku vzal z rukou a sám ji odnesl ke dřezu.
Marie zůstala stát uprostřed kuchyně s prázdnýma rukama, jako by najednou nevěděla, co si s nimi počít.
Věra odjela v neděli. Jan ji odvezl na autobusové nádraží, sám uložil její cestovní tašku do zavazadlového prostoru a před nástupem ji dlouho držel za ramena.
„Nezlob se na mě, mami.“
„Já se nezlobím. Ale budu tě kontrolovat.“
Ve středu večer přišla Věře zpráva od snachy. Byla k ní připojená fotografie lednice. Pod stejným magnetem od moře visel úplně nový seznam. Písmo bylo jiné: velká, trochu křivá písmena se tlačila jedno přes druhé.
„Vejce (30 kusů, ať nemusíme pořád běhat), mléko, CELÉ KUŘE, sýr, mandarinky, Tereziny jogurty (přesně ty, které má ráda). Dorty tento týden NEKUPOVAT. Ať se maminka pořádně vyspí.“
Pod fotografií Marie připsala:
„Šel nakoupit sám. Přinesl domů účtenku. Ukazoval mi ji, jako by mi skládal účty.“
Věra se dlouho dívala na displej telefonu. Potom jedním prstem pomalu napsala odpověď, jak to uměla:
„Účtenku ať nevyhazuje. Na Nový rok přijedu a zkontroluji ho.“