Potřetí se rozzlobila doopravdy.
Martina už potom o penězích nemluvila.
Začala ale kupovat věci.
Nejdřív nové brýle. Ty staré měla Markéta prasklé u kořene nosu a stažené izolepou. Četla přes ně už skoro dva roky.
Potom léky na srdce z lékárny v okresním městě — právě ty, jejichž nákup Markéta pořád odkládala na „příští měsíc“.
Nakonec přivezla starší pračku, kterou našla v inzerátu.
Nemohla se dívat na ženu, které táhlo na osmdesát, jak pere prádlo v lavoru.
Na jaře Jakub spolu se sousedem panem Václavíkem opravil střechu.
Nad předsíní zatékalo už druhý rok a pod dírou stál pořád stejný kbelík.
„Na opravu střechy jsem si šetřila ještě s manželem,“ řekla Markéta a zaklonila hlavu.
„Tak si ty peníze nechte,“ zakřičel Jakub ze střechy. „Pan Václavík nám dal staré šablony. Zbyly mu po garáži.“
Za sklem kredence stály dvě fotografie.
Na první byla Lenka, Markétina dcera.
Tmavé mikádo, šedé sako, výrazné náušnice a široký úsměv.
Fotografie vznikla v hlavním městě před osmi lety. Markéta každé ráno otírala sklo kredence i celý její rám.
Na druhém snímku byla asi desetiletá holčička ve školní uniformě.
Vnučka Tereza.
Jenže Tereze už bylo šestnáct a Markéta si nedokázala představit, jak dnes vypadá.
Lenka nepřijela čtyři roky.
Jednou za několik měsíců přišly na Markétin účet peníze. Dva, někdy tři tisíce korun.
Bez zprávy.
Bez jediného telefonátu.
Markéta je nikdy nevybrala. Ležely na účtu jako věci v zapomenuté zásuvce — člověku je líto je vyhodit, ale neví, k čemu mu vlastně jsou.
Před půl rokem Lenka přestala volat úplně.
U kamen visel nástěnný kalendář. Markéta každý uplynulý den pečlivě přeškrtla šikmou čarou.
Ten zvyk si vytvořila ve druhém roce samoty a už jí zůstal.
„Babičko, kdo je tohle?“ zeptala se jednou Anička a ukázala na fotografii.
„Moje dcera. Lenka.“
„A proč sem nejezdí?“
„Má moc práce,“ odpověděla Markéta. „Ve městě mají práci všichni.“
Začátkem dubna zastihla Markétu u studny sousedka Vlasta.
„Markéto, schovala sis aspoň doklady?“
„Jaké doklady?“
„Od domu přece!“ Vlasta položila kbelík na zem a rozhlédla se, přestože byla celá cesta prázdná. „Takhle si nastěhuješ cizí lidi, oni ti zamotají hlavu, odvezou tě k notáři, podstrčí ti darovací smlouvu — a je po všem. Pak skončíš na ulici. Ve vedlejší vesnici se to stalo, přísahám.“
„Notáře máme v okresním městě, nad lékárnou,“ odpověděla Markéta klidně. „Chceš, abychom tam zajely spolu? Ukážu ti, jak takové věci fungují. Třeba ti rovnou něco sepíšeme.“
Vlasta popadla kbelík a odešla, přičemž uraženě pleskala gumáky o bláto.
O pět dní později zastavilo před domem terénní auto.
Byla sobota.
Martina věšela prádlo a kolíčky držela mezi zuby.
Jakub seděl na střeše letní kuchyně a přibíjel poslední šablonu.
Anička klečela u záhonu a malou lopatkou zasazovala aksamitníky, které sama vypěstovala na parapetu.
Z auta vystoupila Lenka.
Ani nepozdravila.
„Co to má znamenat?“ zeptala se a přejela dvůr pohledem. „Kdo jsou ti lidé?“
„Dobrý den,“ řekla Martina a vytáhla kolíčky z úst.
„Na vás se neptám. Mami! MAMO!“
Markéta vyšla na zápraží a utírala si ruce do zástěry.
„Proč křičíš? Slyší tě celá ulice.“
„Ať slyší!“ Lenka práskla dveřmi auta. „Včera mi volala Vlasta! Řekla, že sis do domu nastěhovala nějaké cizí lidi. Celou noc jsem nespala a jela sem z města…“
„Čtyři hodiny,“ opravila ji matka. „Letadlem jsi nepřiletěla.“
„Mami, vůbec nechápeš, co se může stát? Mohou to být podvodníci. Zamotají ti hlavu, přepíšou dům a ty skončíš na ulici! Mám známého právníka, hned mu zavolám.“
„Zavolej.“
Lenka zmlkla.
„Cože?“
„Říkám, ať mu zavoláš. Ať se přijede podívat. Třeba se vyzná i ve střechách. Nad předsíní nám dva roky teklo, než Jakub vyměnil šablony.“
Lenka se prudce obrátila k Martině.
„Kolik jí platíte? Nebo platí ona vám?“
„Nic,“ odpověděla Martina klidně. „Nabízela jsem jí peníze. Nechce je. Jestli máte strach, můžu napsat prohlášení, že si na dům nedělám nárok.“
„Samozřejmě. Prohlášení určitě napíšeš.“
„V mém domě se žádná prohlášení psát nebudou,“ řekla Markéta.
Zpoza její sukně opatrně vykoukla Anička.
Měla špinavá kolena, v ruce držela lopatku a pevně svírala látku babiččiny sukně. Na neznámou ženu se dívala s nedůvěrou.
Lenka ztichla.
Její pohled náhle znejistěl.
„A ještě dítě,“ pronesla tišeji.
„Sedni si,“ řekla Markéta. „Sedni si na lavici, třesou se ti ruce.“
Lenka neposlechla.
„Tak zůstaň stát a poslouchej. Kdy jsi tu byla naposledy?“
„Mami, já…“
„Řeknu ti to sama. Před čtyřmi lety. V květnu. Přivezla jsi dort, seděla dvě hodiny a odjela, protože ti volali z práce. Dort jsem potom dala Vlastě. Sama bych ho jedla celý týden.“
„Já pracuju!“ zvýšila Lenka hlas. „Nejsem žádný povaleč. Mám dvě zaměstnání!“
„Já vím. Pracují všichni. A telefon nosí všichni v kapse.“
Dvůr ztichl.
Jakub zůstal na střeše s kladivem zdviženým nad hlavou.
„Půl roku, Lenko,“ pokračovala Markéta. „Půl roku ses mi neozvala. Už jsem přestala počítat…“
Na okamžik se odmlčela.
„Ne. To není pravda. Nepřestala.“
„Mami…“