„V únoru jsem uklouzla u studny. Spadla jsem na led a nedokázala vstát. Ležela jsem tam a přemýšlela, kdy mě někdo najde. Vlasta chodí pro chleba v úterý. Říkala jsem si, že mě tedy najde v úterý. Jenže byl čtvrtek.“
Lenka mlčela.
„Jakub vyběhl ven jen v tričku, bez bundy. Zvedl mě a odnesl do domu. Naše zdravotnice Ivana přijela a řekla, že jsem měla štěstí, že jsem nebyla sama. Martina pak tři noci seděla u mé postele na stoličce. Přivezla mi léky z města a zaplatila je ze svého. Týden jsem jí za to nadávala.“
„Proč jsi mi nezavolala?“ vykřikla Lenka.
„Komu bych volala? Telefonnímu tónu?“
Martina beze slova odešla k letní kuchyni a vzala Aničku za ruku.
Lenka si toho ani nevšimla.
„Nejsi mi cizí,“ řekla Markéta už klidněji. „Jsi moje dcera. A já tě mám ráda, i když tomu už nevěříš. Jenže čtyři roky jsi tu jako dcera nebyla. Zato tu byli lidé. Cizí lidé. Nosili mi vodu, pekli chleba, přikrývali mě, koupili mi brýle, protože ty moje držela izolepa.“
Přistoupila k Lence o krok blíž.
„Jestli mě nepotřebuje vlastní dcera, ať mi tedy pomohou aspoň cizí. V mém věku už si člověk nevybírá, z čí ruky přijme sklenici vody.“
„Vždyť jsem ti posílala peníze!“ Hlas se Lence zlomil. „Každé dva měsíce!“
„Posílala. Všechno leží na účtu, do poslední koruny. Klidně si je vezmi. Možná si za ně koupíš pocit, že jsi udělala dost.“
Markéta si povzdechla.
„Já nepotřebovala peníze, Lenko. Chtěla jsem jen, aby se mě někdo zeptal, jestli jsem dnes obědvala.“
Lenka mlčky vešla do domu.
Možná nechtěla plakat před cizími lidmi. Možná prostě nevěděla, kam se schovat.
Zastavila se uprostřed kuchyně.
Na stěně vedle kamen visely Aniččiny obrázky.
Slepice.
Kocour Tonda s obrovskými křivými vousy.
Dům, z jehož komína stoupal žlutý kouř.
A trochu stranou byl na samostatném listu nakreslený portrét ženy.
Tmavé mikádo.
Šedé sako.
Velké náušnice.
Anička na kresbu tlačila pastelkou tak silně, že se na papíře místy vytvořily hluboké rýhy.
Dole bylo kostrbatými tiskacími písmeny napsáno:
„BABIČČINA LENKA.“
„Kdo je to?“ zeptala se Lenka, přestože odpověď už znala.
Anička vykoukla zpoza dveřního rámu.
„To jste vy,“ řekla tiše. „Babička mi ukazovala vaši fotku. Říkala, že přijedete na svátky. Nakreslila jsem vás dopředu, aby obrázek už visel, až přijedete.“
Lenka stála dlouho zády ke dveřím.
Pak si sedla na lavici.
A rozplakala se.
Ne hezky.
Ne potichu.
Plakala jako dítě a zakrývala si ústa dlaní, aby ji holčička neslyšela.
Markéta k ní přišla a položila jí ruku na hlavu.
Stejně jako kdysi, když Lenka chodila do třetí třídy, dostala špatnou známku z matematiky a bála se jít domů.
„Tak,“ řekla matka tiše. „Teď už je to lepší.“
Martina nic nekomentovala.
Jen postavila na plotnu konvici.
Lenka zůstala přes noc.
Ustlali jí ve světlém pokoji na vysoké posteli s obrovskou péřovou duchnou.
Skoro celou noc nemohla usnout.
Venkovské ticho se totiž vůbec nepodobalo tichu ve městě.
Městské ticho je prázdné.
Tohle ticho bylo plné zvuků.
Někde zaštěkal pes.
V předsíni zavrzala podlaha.
Vítr se prohnal po nové střeše, kterou opravil cizí chlapec.
Ráno vstala Lenka v šest.
Na vesnici se z nějakého důvodu vstávalo vždycky v šest.
Nevěděla však, co si počít.
Jakub jí beze slova podal kbelík.
„Nasypat slepicím. Jestli chcete.“
Lenka se v městských botách vydala ke kurníku.
Pírko k ní přiběhla jako první, jako by se znaly celý život.
Lenka odjela po obědě.
U branky se zastavila. Dlouho prohledávala kabelku, jako by v ní hledala něco důležitého.
Nakonec nic nevytáhla.
„Na svátky přijedu,“ řekla. „S Terezou.“
„Přijeď,“ odpověděla Markéta. „Ale ne jen na dvě hodiny.“
Lenka přikývla.
„Ne na dvě.“
Obrázek si vzala s sebou.
Položila ho na palubní desku pod čelní sklo, aby ho měla celou cestu před očima.
Anička běžela za autem skoro až k zatáčce a mávala oběma rukama.
Lenka ji sledovala v zrcátku a mávala zpátky, dokud nevyjela na hlavní silnici.
Večer Markéta poprvé po čtyřech letech nepřeškrtla v kalendáři uplynulý den.
Jednoduše na to zapomněla.
A právě to bylo po celé té dlouhé zimě to nejkrásnější, co se jí přihodilo.