Paní Nováková na ni hleděla bez mrknutí. Poprvé se v jejích očích neobjevilo pohrdání, ale cosi mnohem méně jistého —ích neobjevilo pohrdání, ale cosi mnohem méně jistého — rozpaky.
— Petře, — obrátila se Klára znovu ke snoubenci, — jestli si opravdu myslíš, že mám „odejít do svého pokoje“, tak rozpaky.
— Petře, — obrátila se Klára znovu ke snoubenci, — jestli si opravdu myslíš, že mám „odejít do svého pokoje“, tak mi to řekni teď.
Mlčel.
Vteřiny se protahovaly a každ mi to řekni teď.
Mlčel.
Vteřiny se protahovaly a každá z nich byla nepříjemně dlouhá.
— Chápu, — přikývla Klára.
V jediném slově se skrývaloá z nich byla nepříjemně dlouhá.
— Chápu, — přikývla Klára.
V jediném slově se skrývalo víc než v celém hlučném skandálu.
Odešla do předsíně, otevřela skříň a vyt víc než v celém hlučném skandálu.
Odešla do předsíně, otevřela skříň a vytáhla kabát paní Novákové.
— Už je pozdě, — řekla věcně. — Měla bysteáhla kabát paní Novákové.
— Už je pozdě, — řekla věcně. — Měla byste jít domů.
Ticho v místnosti začalo být téměř nesnesitelné.
A právě v něm všichni pochopili, že tenhle večer jít domů.
Ticho v místnosti začalo být téměř nesnesitelné.
A právě v něm všichni pochopili, že tenhle večer už něco nenávratně změnil.
Paní Nováková po kabátu hned nesáhla. Zůstala sedět a už něco nenávratně změnil.
Paní Nováková po kabátu hned nesáhla. Zůstala sedět a pozorovala Kláru, jako by ji zkoušela. Jako by čekala, zda nakonec pozorovala Kláru, jako by ji zkoušela. Jako by čekala, zda nakonec zaváhá, ustoupí a stáhne svá slova, stejně jako před ní možná ustupovali jiní.
Klára však zůstala stát. Nebyla vyzývavá. Jen pev zaváhá, ustoupí a stáhne svá slova, stejně jako před ní možná ustupovali jiní.
Klára však zůstala stát. Nebyla vyzývavá. Jen pevná. A právě tahle tichá jistota působila mnohem silněji než jakýkoli výbuch zlosti.
— Petře, — ozvala se po chvíli panná. A právě tahle tichá jistota působila mnohem silněji než jakýkoli výbuch zlosti.
— Petře, — ozvala se po chvíli paní Nováková pomalu, aniž by z Kláry spustila oči, — slyšíš vůbec, jakým způsobem se mnou mluví?
Slyšel. Byí Nováková pomalu, aniž by z Kláry spustila oči, — slyšíš vůbec, jakým způsobem se mnou mluví?
Slyšel. Bylo to jasné už jen z toho, jak důsledně se vyhýlo to jasné už jen z toho, jak důsledně se vyhýbal pohledu obou žen.
— Mami, prosím… nechmebal pohledu obou žen.
— Mami, prosím… nechme to být… — pokusil se situaci uklidnit, ale hlas se mu zrádně zachvěl.
— Nechme být co? — prudce se k němu otočila matka. — Úctu ke to být… — pokusil se situaci uklidnit, ale hlas se mu zrádně zachvěl.
— Nechme být co? — prudce se k němu otočila matka. — Úctu ke starším? Nebo snad otázku, kdo má být v rodině hlavní?
Na Klář starším? Nebo snad otázku, kdo má být v rodině hlavní?
Na Klářiných rtech se objevil sotva patrný úsměv. Nebyl posměšný. Byl uniných rtech se objevil sotva patrný úsměv. Nebyl posměšný. Byl unavený.
— Přesně o tom celou dobu mluvím, — odpověděla. — Tady nejste doma. Jste uavený.
— Přesně o tom celou dobu mluvím, — odpověděla. — Tady nejste doma. Jste u mě na návštěvě.
Ta věta jako by paní Novákové definitivně vzala půdu pod nohama.
Prudce se zvedla.
— Ty vůbec net mě na návštěvě.
Ta věta jako by paní Novákové definitivně vzala půdu pod nohama.
Prudce se zvedla.
— Ty vůbec netušíš, do čeho se pleteš! — hlas se jí třásl rozhořčením. — Petře, řekni jí to! Vysvětli jí,ušíš, do čeho se pleteš! — hlas se jí třásl rozhořčením. — Petře, řekni jí to! Vysvětli jí, že už jsi všechno rozhodl!
Klára znehybněla.
— Rozhodl? — zopakovala pomalu a obrátila oči že už jsi všechno rozhodl!
Klára znehybněla.
— Rozhodl? — zopakovala pomalu a obrátila oči k Petrovi.
V obličeji náhle zbledl.
— Není to tak, jak to vypadá… — začal.
Jen k Petrovi.
V obličeji náhle zbledl.
— Není to tak, jak to vypadá… — začal.
Jenže už bylo pozdě.
— Co přesně jsi rozhodl, Petře? — zeptala se Klára ještě tišším hlasem.
Mezi nimi se zže už bylo pozdě.
— Co přesně jsi rozhodl, Petře? — zeptala se Klára ještě tišším hlasem.
Mezi nimi se znovu natáhlo mlčení. Tentokrát nebylo prázdné. Bylo těžké, lepkavé a plné něčeho, co Klnovu natáhlo mlčení. Tentokrát nebylo prázdné. Bylo těžké, lepkavé a plné něčeho, co Klára ještě před několika okamžiky netušila.
Paní Nováková se pousmála. Zára ještě před několika okamžiky netušila.
Paní Nováková se pousmála. Zřejmě vycítila, že se situace konečně začíná obracet v její prospěch.
— Jen ti to zatřejmě vycítila, že se situace konečně začíná obracet v její prospěch.
— Jen ti to zatím nestihl říct, — oznámila s chladným uspokojením. — My dva už jsme všechno probrali. Poím nestihl říct, — oznámila s chladným uspokojením. — My dva už jsme všechno probrali. Po svatbě tenhle byt prodáte.
Ta slova Kláru zasáhla téměř fyzicky.
Chvíli jí svatbě tenhle byt prodáte.
Ta slova Kláru zasáhla téměř fyzicky.
Chvíli jí trvalo, než vůbec přijala jejich význam.
— Co…? — vydechla.
— A co je na tom tak h trvalo, než vůbec přijala jejich význam.
— Co…? — vydechla.