— Teď tě nechci zachraňovat jen proto, že ses ocitl v nesnázích.
Naděje z jeho tváře zmizela.
— Rozumím.
— Ale také tě nehodlám nechat spát v domku až do zimy.
— Co tedy navrhuješ?
— U naší ordinace už dlouho stojí prázdný služební byt. Je malý a kamna potřebují opravit. Promluvím s vedoucí. Pronajmeš si ho.
Petr chvíli vypadal, že nerozumí.
— Takže mě nevezmeš domů?
— Ne.
— Vůbec?
Jana se mu podívala do očí.
— Petře, ty sis jednou vybral život beze mě. Teď potřebuji zjistit, jestli si ještě vůbec přeji znovu si vybrat život s tebou.
Pomalu přikývl.
— To je spravedlivé.
— A ještě něco.
— Co?
— Žádné sliby.
— Dobře.
— Žádné „už jsem všechno pochopil“, „změnil jsem se“ nebo „už se to nikdy nestane“.
— A co tedy?
Jana pokrčila rameny.
— Žij. Rozhoduj se podle toho, co děláš. Já se budu dívat.
Následujícího dne se Petr přestěhoval do malého služebního bytu.
Kamna opravil vlastníma rukama, vymaloval stěny a našel si stálou práci v dílně.
Janu nepronásledoval. Nevolal jí v noci. Neprosil ji na kolenou.
Občas se potkali u obchodu.
— Ahoj.
— Ahoj.
Někdy zašel pomoct Marii. Opravil střechu na kůlně a postavil novou branku. Když se ochladilo, začal místo starého domku stavět novou saunu.
— Co to vyvádíš? ptala se Marie.
— Ten starý domek jsem nasákl vlastním studem. Je načase ho nahradit.
Stařena si odfrkla.
— To je pravda. Když tam člověk vejde, cítí místo páry svědomí.
Uplynulo pět měsíců.
V únoru se Jana vracela večer z práce. Hustě sněžilo a před jejím domem někdo odhazoval sníh z chodníku.
Byl to Petr.
— Co tady děláš?
— Odklízím sníh.
— To vidím.
— Ráno jdeš na směnu. Zase by ses brodila závějemi.
— Nežádala jsem tě o to.
— Já vím.
Petr opřel lopatu o plot.
— Mám odejít?
Jana na něj dlouho hleděla. Potom řekla:
— Dáš si čaj?
Toho večera vstoupil do domu poprvé po téměř roce.
Ne jako pán. Jako host.
Zul si boty a rozhlédl se po žlutých stěnách. Všiml si nových závěsů a usmál se.
— Je to hezké.
— Dřív jsi říkal, že ta barva je příšerná.
— Dřív jsem říkal spoustu hloupostí.
— To tedy ano.
Vypili spolu čaj a povídali si až do půlnoci.
Nemluvili o Aleně ani o nevěře. Hovořili o dětech, práci, Marii a o tom, kolik jablek se na podzim urodilo.
Když se Petr chystal odejít, Jana se náhle zeptala:
— Máš zítra čas?
— Po třetí hodině.
— Přijď. Protéká mi kohoutek v kuchyni.
Petr se usmál.
— Přijdu.
S příchodem jara začal chodit častěji.
Kufr si však nepřinesl. A Jana ho o to nikdy nepožádala.
Jednoho květnového dne seděli na zápraží. V zahradě kvetla jabloň, tatáž, jejímiž větvemi vítr tloukl do okna v den, kdy Petr odešel.
Petr tiše promluvil:
— Víš, čeho lituju nejvíc?
— Aleny?
— Ne.
— Čeho tedy?
— Že jsem tě přiměl uvěřit, že s tebou není něco v pořádku.
Jana se k němu otočila.
— Trvalo ti dost dlouho, než ti to došlo.
— Skoro rok.
— Některým lidem nestačí ani celý život.
Usmál se.
— Jano…
— Co je?
— Pořád tě miluju.
Neodpověděla hned. Pak k němu natáhla ruku.
Petr ji opatrně sevřel.
— Máš studené ruce, poznamenal.
Jana se zadívala na rozkvetlou jabloň.
— Ony se zahřejí.
O měsíc později se Petr vrátil domů.
Tentokrát bez kufru. Stejně už mu z věcí téměř nic nezbylo.
Místo slibů však přinesl novou polici do kuchyně, kterou sám vyrobil.
Jana si ji prohlédla a rozesmála se.
— Co to je?
— Začínám dokazovat věci skutky.
— Jednou policí?
— Od maličkostí se začíná nejspolehlivěji.
Nestali se znovu tou rodinou, kterou bývali.
A právě to bylo dobře.
Ta stará rodina se už jednou rozpadla. Teď začali stavět jinou.
Takovou, v níž spolu nejdřív mluvili a teprve potom se uráželi. Takovou, kde si nepletli lásku se zvykem. Takovou, v níž nikdo nikomu nepatřil, ale každý den se oba znovu rozhodli zůstat vedle sebe.
O rok později dovolila Marie Petrovi poprvé zatopit v nové sauně.
Přinesl dřevo, rozdělal oheň a zavolal na ni:
— Marie, je hotovo!
Nakoukla dovnitř.
— Pěkná sauna.
— Snažil jsem se.
— Nuže…
Otočila se k němu.
— Ber to tak, že polovinu svých hříchů už jsi odpracoval.
— A co ta druhá polovina?
— Žij slušně. Třeba si o tom za dvacet let promluvíme.
Z domu se ozval Janin smích.
Petr se tím směrem podíval a usmál se.
Kdysi z něj odešel v domnění, že někde jinde najde nový život. Teprve když téměř všechno ztratil, pochopil prostou pravdu:
Nový život nezačíná tam, kde na vás čeká někdo jiný.
Začíná ve chvíli, kdy se konečně sami stanete jiným člověkem.