Kvůli tomu dni jsem si vzala volno. Nemínila jsem se nechat odradit vlastními představami.
Otevřela jsem spodní zásuvku a očekávala známé album v bílé kožené vazbě.
Místo něj jsem však našla něco, co jsem vůbec nečekala.
Zásuvka se zpočátku ani nehnula, jako by ji nikdo neotevřel celé měsíce. Musela jsem zatáhnout silněji. Nakonec povolila a s tichým skřípnutím vyjela ven.
Album tam nebylo.
Zamračila jsem se a začala odkládat věci, které ležely nahoře. Starší daňová přiznání, záruční listy, několik obálek a složku plnou účtenek. Ani stopa po našich fotografiích.
To jsem nečekala.
Už jsem chtěla zásuvku zavřít, když se moje prsty dotkly něčeho malého, tvrdého a studeného, zasunutého úplně vzadu.
Opatrně jsem předmět vytáhla.
Na dlani mi ležel drobný stříbrný flash disk. Na jeho přední straně byla černým fixem, Petrovým úhledným rukopisem, napsána tři slova:
„PUSŤ SI TO O SAMOTĚ.“
Několik vteřin jsem na nápis jen hleděla a pomalu otáčela disk mezi prsty.
Málem jsem ho vrátila na místo.
Připadalo mi zvláštní, že ho Petr ukryl pod staré daňové dokumenty. Možná ho tam odložil už dávno a zapomněl na něj. Mohlo jít o záznam z práce, staré video nebo projekt, který nikdy nedokončil.
Pak mě napadla jiná možnost.
Do výročí zbývalo jen pár dní. Co když to bylo jeho překvapení pro mě? Něco dojemného, co si chystal, ale zatím mi to nechtěl ukázat. Možná čekal na správný okamžik nebo neměl odvahu mi ten dárek předat osobně.
„Petře, ty tajný romantiku,“ zašeptala jsem a usmála se.
Možná to skutečně bylo něco krásného.
Odnesla jsem disk do obývacího pokoje, kde na stole ležel otevřený notebook. Srdce mi bušilo příjemným očekáváním, když jsem počítač probudila, zasunula flash disk do portu a čekala, co se objeví.
Na obrazovce se okamžitě otevřela jediná složka.
Uvnitř byly čtyři videosoubory.
Neměly názvy ani vysvětlení. Jen prosté označení čísly.
Na krátký okamžik jsem zaváhala. Zvědavost však byla silnější. Dvakrát jsem klikla na první soubor a čekala romantický vzkaz, sestřih našich vzpomínek nebo něco, čím mě chtěl Petr dojmout.
Prsty se mi lehce chvěly.
Na displeji se ukázal pokoj, který jsem nikdy předtím neviděla.
Bledé stěny. Obyčejná lampička na stolku. Okno se žaluziemi staženými do poloviny.
Na kraji postele seděl Petr.
Vypadal příšerně.
Měl zarudlé oči, tvář propadlou únavou a ruce se mu třásly tak, že to bylo vidět i přes nepříliš kvalitní obraz. Dlouho jen mlčky hleděl přímo do kamery, jako by v sobě hledal sílu začít.
„Nevím, jak jí o tobě říct,“ vyslovil nakonec téměř šeptem.
Úsměv mi z tváře zmizel.
Takového Petra jsem nikdy neviděla.
Promnul si obličej dlaněmi a na chvíli uhnul pohledem.
„Kláro… zkoušel jsem to snad stokrát. Sednu si s ní ke stolu, chci začít mluvit, otevřu ústa… a najednou nedokážu říct vůbec nic. Moje žena si to nezaslouží. Má právo znát pravdu.“
Klára?
To jméno jsem nikdy předtím neslyšela.
Za celé čtyři roky manželství ho Petr ani jednou nevyslovil.
Hřbetem ruky si setřel slzy z očí.
„Najdu způsob, jak jí to říct. Musím. Dřív, než už bude pozdě.“
Záznam skončil.
Klára.
Zůstala jsem sedět bez jediného pohybu.
Měla jsem pocit, že se mi hrudník zároveň svírá i propadá dovnitř, jako by mi někdo vyrval část srdce a zanechal po ní prázdné místo.
Během několika vteřin se mi v hlavě vystřídaly všechny možné hrůzné scénáře.
Jiná žena.
Poměr.
Druhý život, o kterém jsem neměla tušení.
Najednou do sebe začaly zapadat věci, které jsem celé roky přehlížela. Pozdní návraty z práce. Zamčená zásuvka. Fotografie, kterou minulou zimu schoval tak rychle, sotva jsem se k němu přiblížila.
Seděla jsem jako zkamenělá.
Ruce se mi třásly natolik, že jsem měla problém posunout kurzor k souboru označenému VIDEO 2.
Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšela.
Šipka se zastavila nad druhým záznamem.
Nedokázala jsem kliknout.
Prostě jsem nemohla.
Netušila jsem, zda dokážu unést to, co se v něm skrývalo.
Snad celou věčnost jsem civěla na malou ikonu videa a nebyla schopná se pohnout.
Pak se z předsíně ozvalo tiché cvaknutí zámku.
Klíče cinkly o keramickou misku.
Následovaly známé kroky.
Petr se vrátil domů mnohem dřív, než měl.
Na další video už nezbyl čas.
Rychle jsem sáhla po víku notebooku, ale prsty mě neposlouchaly. Než se mi podařilo počítač zavřít, Petr se objevil ve dveřích obývacího pokoje.
Jeho oči okamžitě sklouzly k mé ruce.
K flash disku, který jsem pořád svírala mezi prsty.
Během jediné vteřiny mu z obličeje zmizela všechna barva.
Vypadal, jako by měl omdlít.
Aktovka mu vyklouzla a s tlumenou ranou dopadla na podlahu.
Celým tělem mi projel chlad.
Instinktivně jsem položila ruku na notebook, jako bych ho před ním potřebovala chránit.
„Petře…,“ začala jsem, ale hlas se mi zlomil.
„Kdo je Klára?“
Neodpověděl.
Nezačal se hájit.
Nepokusil se lhát.
Dokonce ani neudělal krok.
Pak se mu podlomila kolena.
Pomalu sklouzl na dlažbu a zíral na flash disk, jako by v mé dlani leželo něco živého a nebezpečného.
„Ještě jsi ho neměla najít,“ vydechl sotva slyšitelně.
Nohy ho přestaly poslouchat úplně.