„Kdo to je?“ slyšela jsem vlastní hlas. Zněl ostře, vzdáleně a cize.
Petr zůstal klečet u dveří.
Ramena se mu chvěla, ale oči ke mně nezvedl.
„Prosím, sedni si,“ zašeptal. „Nech mě ti to vysvětlit. Od samého začátku.“
„Od začátku?“ unikl mi krátký, téměř děsivý smích. „Čtyři roky, Petře. Čtyři roky jsem věřila, že před sebou nic neskrýváme.“
„Neskrývali jsme… tedy… prosím, posaď se.“
„Kdo je Klára?“
Pohlédla jsem na disk sevřený v dlani.
Světlo z lampy se zablesklo na mém snubním prstenu.
Najednou jsem se na něj nedokázala dívat.
„Jak dlouho to trvá?“
„Není to tak, jak si myslíš.“
„Tak mi konečně řekni, jaké to tedy je!“
Petr se několikrát nadechl, jako by chtěl promluvit.
Dvakrát otevřel ústa.
Ani jednou se mu nepodařilo dokončit větu. Hlas ho pokaždé zradil dřív, než mohl vyslovit cokoli smysluplného.
„Není to tak, jak si myslíš…“
Nakonec ze sebe přece jen dostal několik souvislých vět.
„Ta videa jsem natočil pro tebe. Pro případ, že bych ti to nikdy nedokázal říct do očí. Chtěl jsem ti je dát příští měsíc, až bude po našem výročí. Jen jsem pořád nenašel odvahu.“
V té místnosti jsem už nedokázala vydržet ani další sekundu.
„Jedu k Lucii,“ řekla jsem chladně. „Nevolej mi. A neopovažuj se přijet za mnou.“
„Prosím, podívej se na všechna videa, než se rozhodneš.“
„Viděla jsem dost.“
„Ještě jsem ti to nedokázal říct.“
Z předsíňové skříně jsem vytáhla cestovní tašku a začala do ní bez rozmyslu házet všechno, co mi přišlo pod ruku. Oblečení, kosmetiku, nabíječku, kartáček. Ani jsem nekontrolovala, co si vlastně balím.
Petr se mě nepokusil zastavit.
Zůstal sedět na podlaze se skloněnou hlavou a pohledem zabodnutým do koberce, jako by právě ten kousek látky byl poslední věcí, která ho držela pohromadě.
Když mi sestra Lucie otevřela dveře, stačil jí jediný pohled do mého obličeje.
Na nic se neptala.
Okamžitě mě objala a odvedla dovnitř.
Petr se mě ani nepokusil zadržet, a právě to bolelo skoro stejně jako všechno ostatní.
„Promluvíš, až budeš připravená,“ řekla Lucie tiše a přehodila mi přes ramena teplou deku.
Tu noc jsem v jejím pokoji pro hosty spustila VIDEO 2.
Na obrazovce byl znovu Petr.
Seděl na nemocniční chodbě vedle lůžka.
Za ruku držel mladou ženu, která pokojně spala.
Po tvářích mu tekly slzy.
Druhou rukou jí pomalu a něžně uhlazoval vlasy.
Vydržela jsem se dívat jen několik vteřin.
Pak jsem notebook prudce zaklapla.
Do rána jsem nezamhouřila oči.
Hned po rozednění jsem Petrovi poslala jedinou zprávu.
„Je mezi námi konec. Už se mi nikdy neozývej.“
Odpověď přišla během minuty.
„Prosím… než se rozhodneš definitivně, pusť si ještě třetí a čtvrté video. Nic jiného po tobě nechci, lásko.“
Otevřela jsem složku a dlouho jen zírala na zbývající dva soubory.
Palec mi visel nad ikonou koše.
Stačilo jediné klepnutí a všechno mohlo navždy zmizet.
Petrova zpráva stále svítila na displeji, jako by mě odmítala nechat utéct.
Vtom do pokoje vešla Lucie se dvěma hrnky horkého čaje.
Do té doby jsem jí i mamince stihla říct úplně všechno.
„Nemaž to,“ pronesla tiše a posadila se vedle mě.
„Víš jen to, co jsi zatím viděla. Jestli chceš ukončit čtyři roky manželství, udělej to až ve chvíli, kdy budeš znát celý příběh.“
„Nechci už nic dalšího vědět.“
„Ale chceš.“
Podívala se mi přímo do očí.
„Jen se bojíš, že sis mohla všechno vyložit špatně.“
Ta věta mě zasáhla mnohem silněji, než jsem čekala.
„Nechci už nic dalšího vědět,“ zopakovala jsem, ale tentokrát můj hlas zněl nejistě.
„A co když se opravdu mýlím, Lucie?“ zašeptala jsem.
„Pak přece potřebuješ znát pravdu právě proto.“
Dlouhé minuty jsem nehybně hleděla na notebook.
Hlavou mi znovu a znovu probíhaly nejhorší možnosti.
Děsila mě každá z nich.
Pokud další videa potvrdí nevěru, zhroutím se přímo před vlastní sestrou.
Pokud ji nepotvrdí, budu muset přijmout, že jsem utekla dřív, než jsem Petra vůbec nechala promluvit.
Ať byla pravda jakákoli, věděla jsem, že bude bolet.
„Co když jsem se vážně spletla?“ zopakovala jsem téměř neslyšně.
Po dlouhém tichu jsem se zhluboka nadechla.
„Říkal, že je mám sledovat postupně.“
„Tak je sleduj postupně,“ odpověděla Lucie.
Znovu jsem otevřela notebook.
Kurzor se zastavil nad VIDEO 3. Prst jsem držela nad touchpadem tak dlouho, až jsem měla pocit, že se čas úplně zastavil.
Hlavou mi prolétly všechny podivné chvíle posledních let.
Zabouchnutá zásuvka.
Dny, kdy se Petr každý rok uzavíral do pracovny a vycházel s očima oteklýma od pláče.
Okamžiky, kdy se podíval na telefon, přečetl si zprávu a beze slova položil mobil displejem dolů.
A také obraz mého manžela klečícího na podlaze našeho obývacího pokoje, který zlomeným hlasem říkal, že mi chtěl všechno povědět sám.
„Pusť to,“ vyzvala mě Lucie tiše.
Věděla jsem, že jediné kliknutí může rozhodnout o celém našem dalším životě.
Zhluboka jsem se nadechla.
Pak jsem spustila VIDEO 3 a připravila se na nejhorší.
Petr seděl ve stejném neznámém pokoji jako na prvním záznamu.
Tentokrát však vypadal klidněji.
Jeho hlas byl pevnější, než jsem ho kdy slyšela.
Podle data vzniklo video před několika měsíci.