Lucie si mezitím odešla odpočinout do obýváku a Martin si znovu lehl.
Když byla večeře hotová, všichni ji snědli. Opět téměř bez poděkování a bez nabídky, že někdo pomůže se stolem.
Petr se nakonec těžce posadil na pohovku a podíval se na návštěvníky.
— Máte vůbec nějaký plán, co budete dělat dál? Upřímně, čtyři dospělí lidé v bytě o dvou pokojích nejsou zrovna ideální.
Lucie znehybněla.
Kateřina se překvapeně podívala na manžela. Nečekala, že téma otevře tak přímo.
— Co tím chceš říct? — zeptala se Lucie podezřívavě.
— Že byste si měli začít hledat vlastní bydlení. A myslím to vážně. Pomohli jsme vám a vzali vás k sobě, ale jsme rodina, ne bezplatná ubytovna. A jestli mám být úplně upřímný, začíná to tady být problém.
Lucie viditelně zbledla. Rychle se podívala na Kateřinu, která seděla u stolu a jen stěží skrývala, jak moc ji Petrova slova potěšila.
Lucie prudce vstala.
— Tak už tomu rozumím. To ona tě proti mně poštvala, — procedila a střelila pohledem po Kateřině. — Dřív bys se mnou takhle nikdy nemluvil.
— Kateřina s tím nemá nic společného. Říkala jsi, že zůstanete pár dní, jenže já vůbec nevidím, že bys dělala něco pro to, aby se situace vyřešila. Chceš, abych zavolal mámě a řekl jí, že žiješ s pětadvacetiletým nezaměstnaným chlapem? Možná tě to konečně přiměje něco dělat. Už mě unavuje pořád zakrývat tvoje průšvihy. Pustil jsem tě sem hlavně proto, že máma by další tvoji historku těžko snášela. Už tak ti platí studium.
— Hele, Petře, dávej si pozor, jak mluvíš, — ozval se nečekaně Martin. — Jsme přece skoro příbuzní.
Petr se k němu okamžitě otočil.
— Jací příbuzní? To, že chodíš s mojí sestrou, z tebe ještě člena naší rodiny nedělá.
— Petře… — řekla Lucie váhavě. — Já jsem totiž… těhotná.
Petr několik vteřin jen zíral a nebyl schopný nic říct.
Potom si zakryl obličej rukama.
Kateřině uniklo krátké nevěřícné pousmání. Přiznání přišlo tak náhle, že sama nevěděla, jak jinak reagovat.
Petr se nakonec zvedl, beze slova odešel do kuchyně a začal po všech uklízet. Vypadal jako unavený rodič, který musí dávat do pořádku domácnost po dospělých, ale naprosto nesamostatných dětech.
Kateřina šla za ním. Přistoupila blíž a jemně mu přejela dlaní po zádech.
Nic si neřekli.
Petr dál sbíral špinavé talíře a Kateřina pouze stála vedle něj. Z obýváku bylo slyšet tlumené vzlykání. Lucie si Martinovi stěžovala, že ji bratr nemá rád, vůbec jí nerozumí a je strašně bezcitný.
Následující den, po noci plné dusivého ticha, jako by se Petr definitivně rozhodl.
O polední přestávce zavolal Kateřině.
— Už jsem pro Lucii našel byt, — oznámil hned, sotva telefon přijala. — Je malý, ale zařízený a v normálním stavu. Mluvil jsem i s makléřem. Nájem a všechny ostatní výdaje si ale budou hradit sami. Stejně tak si budou sami vyřizovat všechno ostatní. Končím s tím. Ať jsou rádi, že jsem jim vůbec něco našel. Jestli je Martin dost dospělý na to, aby mohl „udělat dítě“, pak musí být také dost dospělý na to, aby nesl následky vlastních rozhodnutí.
Kateřina se při rozhodném tónu jeho hlasu usmála.
— Děláš správnou věc, Petře. Tohle už dávno překročilo všechny rozumné hranice. Tvoje sestra se opravdu musí naučit starat sama o sebe.
Když se oba večer vrátili domů, Kateřinu okamžitě překvapilo nezvyklé ticho.
Z obýváku se ozýval jen tlumený pláč.
Lucie seděla na pohovce, tiskla k sobě polštář a měla tvář oteklou od slz. Martin nikde.
Petr se zamračil.
— Co se stalo? A kde je Martin?
Lucie zvedla zarudlé oči a roztřeseným hlasem odpověděla:
— Odešel… Řekl, že se mnou už nechce být a že mě vlastně nikdy nemiloval. Já jsem mu lhala. Řekla jsem mu, že jsem těhotná, protože jsem se bála, že mě opustí. Jenže to samozřejmě nešlo tajit dlouho. Dnes zjistil pravdu a oznámil mi, že končí. A ještě jsem se dozvěděla, že už delší dobu má jinou ženu. Prý se k ní chtěl odstěhovat už před měsícem…
V pokoji na několik dlouhých vteřin zavládlo těžké ticho.
Petr zavřel oči a pevně stiskl čelist. Potom prudce vydechl, beze slova vstal a odešel do předsíně.
Za chvíli se vrátil s kufrem.
Postavil ho přímo před sestru.
— Jsi dospělá, Lucie. A od této chvíle to není náš problém. Já už toho mám dost. Můžeš jet k mámě. Můžeš se nastěhovat do bytu, který jsem našel. Ale tady už nezůstaneš.
— Petře… — začala Lucie.
Bratr ji okamžitě zastavil.
— Ne. Už nic nevysvětluj. Za tyhle dva dny jsem zestárl snad o deset let. Pořád rozehráváš nějaké hry, děláš jeden problém za druhým a zatahuješ mě do nich. Já se pak stresuju, řeším tvoje záležitosti a ještě se musím před vlastní ženou cítit provinile. Dost. Odejdi a dál si žij tak, jak uznáš za vhodné.
Otočil se a odešel do ložnice.
Lucie zůstala na pohovce sedět jako omráčená.
Kateřina mezitím přešla ke vstupním dveřím, otevřela je dokořán a naprosto klidně řekla:
— Zavolám ti auto. Máš dvacet minut na sbalení.
Lucie dál plakala, ale začala dávat své věci do kufru.
Kateřina přesně věděla, proč tentokrát nesmí ustoupit.
Kdyby se teď nechala obměkčit a dovolila jí zůstat, dva dny by se snadno změnily ve dva týdny. A dva týdny možná v celé měsíce.
Lucie mohla mluvit o rodině, lásce a povinnosti pomáhat příbuzným, jak dlouho chtěla. Kateřina už ale necítila ani vinu, ani potřebu ji znovu zachraňovat.
Byla dospělá.
A dospělý člověk musí jednou začít nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí.