Nikdo z nich zřejmě ani na okamžik nepomyslel na to, že Kateřina strávila celý den v práci a má stejné právo na odpočinek jako oni. Dokonce i Petr se choval, jako by úplně zapomněl, že má doma manželku.
— Tak dobře, — pomyslela si Kateřina, když za sebou zavírala dveře koupelny. — Snad budu mít alespoň půl hodiny klid tady.
Napustila vanu horkou vodou, přidala voňavou pěnu a konečně cítila, jak napjaté svaly začínají povolovat. Zavírala oči a snažila se ignorovat hlasy za stěnou. Jenže ani ne po patnácti minutách se z obýváku ozvalo nové křičení, hlasité vtipkování a hudba puštěná z telefonu.
Kateřina si tiše zanadávala. Ještě několik minut zůstala ve vodě, potom se osušila, oblékla si pyžamo a odešla do ložnice. Ze zásuvky vytáhla špunty do uší. Teprve s nimi dokázala usnout, přestože k ní i tak doléhal tlumený monotónní hluk.
Ráno ji probudilo ostré slunce a žalostné sténání přicházející z kuchyně.
— Proboha, mně snad praskne hlava, — skuhral Petr u stolu. — Jak mám dneska fungovat v práci? Kdo by řekl, že člověku může být po obyčejném pivu tak strašně…
Držel si spánky a čas od času významně pohlédl na manželku.
Kateřina mlčky pila kávu.
Jindy by už dávno vytáhla lék proti bolesti, podala mu sklenici vody a zeptala se, jestli pro něj může ještě něco udělat. Toho rána však nedostal nic. Ani soucitný pohled.
Petr chvíli čekal. Když se žádná reakce nedostavila, rozpačitě si odkašlal, natáhl se pro hrnek a omylem shodil lžičku. S kovovým cinknutím dopadla na stůl.
Kateřina se ani neotočila.
— Katko… — začal opatrně. — Proč se mnou nemluvíš? Něco se stalo? Máš problémy v práci?
Dopila poslední doušek kávy, vstala a bez jediného pohledu na něj řekla:
— Včera jsi rozhodl za nás oba. Tak si teď také sám poraď s následky.
Pak odešla do ložnice, aby se připravila do práce. Petr zůstal sedět v kuchyni s bolavou hlavou, nepříjemnými myšlenkami a stále silnějším pocitem, že tentokrát opravdu něco pokazil.
Když Kateřina s Petrem odešli, byt se ponořil do téměř úplného ticha. Ozývala se jen televize a občasné zvuky mobilních telefonů. Lucie se rozvalila na pohovce a bezmyšlenkovitě projížděla sociální sítě. Ospalý Martin se po chvíli dopotácel do kuchyně.
— Je tady vůbec něco k jídlu? — zeptal se otráveně a otevřel ledničku.
— Podívej se pořádně. Třeba něco zbylo ze včerejška, — odpověděla Lucie líně, aniž zvedla oči od telefonu.
Martin se podíval dovnitř a zklamaně se ušklíbl. Zbytky večeře snědli už v noci. Na policích byla jen zelenina, několik kousků sýra a velké balení krůtího masa.
Našel dva jogurty a snědl jeden po druhém, aniž se obtěžoval podívat na datum spotřeby. Potom vytáhl pečivo a udělal si několik obložených krajíců. Jakmile Lucie ucítila jídlo, zvedla se z pohovky a přišla za ním.
O dvě hodiny později zůstalo v lednici prakticky jen balení krůtího masa a sklenička hořčice.
Samozřejmě ani jeden z nich neutřel drobky ze stolu a použité nádobí nechali tam, kde právě stálo.
Když se Kateřina večer vrátila, pochopila už v předsíni, že ji ani tentokrát žádný klid nečeká.
Byt vypadal, jako kdyby se v něm několik dní odehrávala hlučná oslava. Všude se válely věci, prázdné obaly a špinavé nádobí. Uprostřed toho všeho seděla Lucie v kuchyni, pohodlně si přehodila nohu přes nohu a vesele telefonovala s kamarádkou.
Kateřina cítila, jak se v ní zvedá vztek.
Předchozí večer se ještě snažila být tolerantní. Teď však viděla dřez plný nádobí, drobky po celém stole a téměř prázdnou ledničku. Tentokrát už nehodlala mlčet.
— Dobrý večer, — pronesla chladně.
Lucie se otočila a radostně jí zamávala.
— Jé, Katko, ahoj! Povídám si tady s Janou. Tak co, jaký jsi měla den?
— Jak asi? — odpověděla Kateřina tiše, ale tak tvrdě, že Lucii úsměv zmizel z tváře. — Přijdu z práce a najdu špinavou kuchyň, vyjedenou ledničku a dva dospělé lidi, kteří se mi povalují v bytě, jako kdyby přijeli do penzionu s plnou penzí.
Lucie uraženě sevřela rty.
— Proč hned začínáš? Vždyť jsme tady jen dočasně. Nehodláme u vás zůstat navždy. Ano, snědli jsme nějaké jídlo. Ale nemůžu za to, že jsme měli hlad.
— A nenapadlo tě třeba něco uvařit? — zeptala se Kateřina. — Nebo jste přijeli výhradně proto, aby vás někdo krmil a uklízel po vás?
Lucie už otevírala ústa, když se znovu ozvaly vstupní dveře.
Do kuchyně přišel Petr s dalšími dvěma plnými nákupními taškami. Stačil jediný pohled na manželku a sestru, která se demonstrativně otočila k oknu, a pochopil, co se stalo.
— Dobře, — řekl opatrně. — Nakoupil jsem. Dnes udělám večeři já. Katko, ty si běž odpočinout, ano?
Bylo zřejmé, že se snaží situaci alespoň trochu uklidnit.
Jenže i jemu už všechno začínalo lézt na nervy. Po předchozím večeru ho pořád bolela hlava, cítil se unaveně a teď ještě musel vařit a pohybovat se mezi dvěma rozčilenými ženami — vlastní sestrou a manželkou.
V kuchyni se rozhostilo nepříjemné ticho. Přerušoval ho jen zvuk nože na prkénku, cinkání nádobí a syčení pánve.
Petr se opravdu snažil, ale čím déle vařil, tím zachmuřeněji vypadal. Nikdo mu nepomohl. Doufal alespoň, že Kateřina ocení jeho snahu a přestane se zlobit. Ta však zůstávala odtažitá a klidná.